Země

p>Země (4,5 miliardy let) Jádro Země je mnohem mladší, ale i tak pořádně staré - asi jednu miliardu let. Země má na povrchu pevnou krustu, ale v jeho jádru (geodynamo) je jen tekutá čokoláda (v průměru 2442 kilometrů). V jádru se převaluje žhavá láva, jejíž pohyby vytvářejí magnetické pole Země. Aby se láva nedostala ven, k tomu slouží pevný obal. Vše tedy funguje tak, že to ve výsledku přispívá k příjemnému životu na Zemi. 

Geodynamo je zdrojem magnetického pole. Žádná jiná planeta v naší Sluneční soustavě magnetické pole nemá. I nad tím se vědci zamýšlí, proč jsme v tomto směru tak unikátní. Jádro není koule, ale spíše elipsa, která se otáčí o 1,3 stupně více než Země. Jádro možná kdysi bylo jen tekuté a pak postupně krystalizovalo, ale na tuto věc se názory různí. Otázkou je, kdy jádro jakožto tekutá hmota vlastně vzniklo. 

  • Bez magnetické pole by Země nebyla obyvatelná, protože chrání povrch před radioaktivním zářením z vesmíru 
  • Jádro postupně chládne a pevný obal kolem něj se zvětšuje procesem krystalizace. Tekutá láva postupně tuhne, a jádro se tak zmenšuje. Je to ale velmi pozvolný proces, který bude trvat ještě velmi dlouho. 
  • v jádru není jen roztavené železo, ale také lehčí prvky, jako je vodík, uhlík a kyslík, ale také síra a silikon, vše se nachází v tavenině o teplotě 5 100 stupňů Celsia 

Rotace Země zpomaluje, je to známo již delší dobu. Za tento fakt může náš Měsíc, který je se Zemí ve vázané rotaci a nastavuje nám stále stejnou stranu. Díky tomu tak Měsíc brzdí rotaci naší planety a rovněž se sám neustále vzdaluje. S tím, jak se Země zpomaluje, prodlužuje se délka dní.  

Naše matička Země se otáčí jednou kolem své osy za 23 hodin, 56 minut a 4,091 sekundy, což při rozměrech planety znamená, že její obyvatelé žijící na rovníku fofrují kolem dokola závratnou rychlostí 0,465 kilometrů za sekundu. Země oblétá i Slunce, a to průměrným tempem 30 kilometrů za sekundu. Se sluneční soustavou pak v rameni Orionu rotujeme kolem pomyslného středu Galaxie rychlostí takových 220 kilometrů za sekundu, abychom zhruba za takových 230 až 250 milionů let završili jeden oběh. více

Zemské jádro generuje vlny, které zapříčiňují nejen seismickou činnost (zemětřesení), ale zároveň vytváří magnetické pole Země. Vědci toho o jádru ani magnetickém poli zatím mnoho neví, nicméně díky zkoumání zemětřesení nyní přišli geologové s objevem, který by jim mohl pomoci oba problémy objasnit.

Vědci objevili už dávno, že teplota zemského jádra při zemětřesení kolísá, jen se nevědělo proč. Nyní se rozhodli zkoumat opakující se zemětřesení. Díky novým metodám zjistili, že zemské jádro rotuje.

Cyklování

Driftování kontinentů

Střídání glaciálu a interglaciálu a s tím spojené kolísání hladin oceánů. Milankovičovy cykly

Vulkanické cykly

Magnetické pole Země, přepólování magnetické osy

Schumannova rezonance

Lunární cykly

Solární cykly

Vědci objevili fosilii 70 milionů let starého mlže, která pocházela z období křídy. Díky analýze této zkamenělé lastury vědci zjistili, že v době, kdy žil, byl den na Zemi o půl hodiny kratší než dnes. Vědci díky tomuto objevu lépe pochopí vývoj rotace Země a také okolnosti neustálého vzdalování Měsíce od Země. Raná Země měla před 1,4 miliardami let pouze 18 hodin dlouhé dny, což je o šest hodin méně než dnes.

  • Chemická analýza skořápky (před cca 66 miliony roků) odhalila, že oceány byly v období křídy mnohem teplejší a dosahovaly teploty až 40 stupňů Celsia, pozemský rok měl 372 dní, což znamená, že den měl pouze 23,5 hodiny.

Yarrabubba (dopad asteroidu vyprodukovat ve skalách kráter široký 69 km) v západní Austrálii asi před 2,23 miliardami let se také časově shoduje se zmizením ledovcových ložisek, s dobou, kdy Země začala přecházet ze stadia sněhové koule do fáze tání ledové masy. "Tento zvrat naznačuje, že dopad velkého meteoritu mohl mít vliv na globální klima. více

Před deseti lety vědci poprvé využili seismologové vlny vznikající při zemětřesení, aby vytvořili mapu hlubinného vnitřku Země. Nenalezli pouze vrstvy cibule, které si možná pamatujete z učebnice základní školy - jádro a plášť pokryté prasklou krustou. Místo toho viděli vágní obrysy dvou obrovských anomálií, neznámých forem zírajících zpět z propasti. Jedna se skrývá pod Afrikou, zatímco druhá uprostřed Indického oceánu (dvě obrovské anomálie v Africe a Tichomoří jsou způsobeny starodávnou dsopečnou horninou) - a to je současně asi tak vše, co o nic zatím víme. V magmatu, které z hrud uniklo, byly nedávno objeveny stopy unikátních hornin a izotopů - materiálů starých téměř jako Země sama, které dosud nikde nebyly nalezeny. více

  • anomálie vypadají v prostoru jako vznášející se megainkontinenty v jádru Země, nejvyšší body mohou mít výšku více než 100násobek výšky Everestu.
  • objem těchto anomálií by pokryli celou planetu lávou zhruba v tloušťce 100 kilometrů 

Země má magnetickou osu (magnetosféru a symetrickými Van Allenovými radiačními pásy) a rotační osu

  • Van Allenovy pásy (vnitřní, vnější a třetí radiační pás)
  • Dnes údajně v atmosféře shoří přibližně 100 tun meteoritů denně (samozřejmě většina ve formě malých kamínků a prachu). Před 466 miliony let to údajně bylo 10 tisíc až 100 tisíc tun kamenů každých 24 hodin. více

Schumannnova rezonance

V zemském plášti v hloubce 700 km je 3x více vody než ve všech světových oceánech dohromady 

Planeta dýchá, pulsuje a nasává vodu v souladu s precesním rokem, kterou následně vypustí a dojde k potopě světa (pokaždé v polovině precesního cyklu v den rovnodennosti jedno a 13 000 roků dojde k apokalypse - potopě). Voda nad a pod zemí (symbol Vodnáře) cyklicky pulsuje a řídí ji cyklický kyvadlový proces (mezi souhvězdím Draka a Orionu) v průběhu precese, který je propojen s dvěma precesními cykly rovnodennosti (nástup věk Lva a Vodnáře). Nyní se voda ztrácí, jako jako před Tsunami a následně dojde k jejím zmnožení (Viktor Schauberger). Minerál, který akumuluje vodu pod povrchem se jmenuje Ringwoodit - v přechodové zóně pláště v hloubce 410 do 660 km je jeden až třikrát ekvivalent vody ve světě. Tento proces je provázán se "solární zábleskem" a transformací člověka (Vědomý člověk).

V roce 2014 v červnu uveřejnil časopis New Scientist článek o objevu Stevena Jacobsena z Northwestern University v Evanstonu ve státě Illinois v USA, který provedl výzkum pomocí seismografů a tzv. seismických vln. V hloubce 700 km v podzemí uvnitř zemského pláště byly objeveny doslova oceány vody, a to ve formě minerálů, které vážou molekuly vody pod obrovským tlakem. Při snížení tlaku se minerály rozpadají a voda se z minerálů uvolňuje. 

Tento minerál se nazývá ringwoodite a v zemském plášti je tak v těchto minerálech ukryto 3x více vody, než jich je ve všech světových oceánech na naší planetě! Jen to považte, 3x tolik vody! Je tak naprosto zjevné, že voda pochází přímo z nitra naší planety a voda nepřiletěla odněkud z vesmíru, ale byla vyprodukována přímo v nitru naší planety. 

Pokud půjdete na Google Earth a podíváte se na mořské dno, tak zjistíte, že to je přesně tak, jak uvádí ve videu Neal Adams. Na mořském dně jsou mohutné rýhy a trhliny, které jasně potvrzují, že mořské podloží má trhliny, které se rozestupují, z trhlin se protlačuje nová žhavá hornina, která vlivem chlazení mořské vody tuhne, a tak pořád dokola. Mořské dno se roztahuje a planeta se tak nafukuje jako balón. A spolu s nafukováním zemského pláště se zdánlivě jako pohybují i roztrhané kontinenty. 

https://earth.google.com/web/@0.05038627,-16.3537974,-3019.05574402a,3032620.00683278d,60y,4.30749068h,14.46922349t,0r

https://aeronet.cz/news/video-kapitola-1-syndikatu-o-vzniku-planety-zeme-a-vsech-planetarnich-teles-tridy-g-v-celem-vesmiru-uprostred-nasi-planety-je-termonuklearni-jadro-jako-uvnitr-slunce-a-nase-planeta-se-zvetsuje/

Maria Orsic popsala skutečnou mechaniku a konstrukci planetárních těles naší třídy G 

Jedním z nich byl Otto Christopher Hilgenberg, který v roce 1933 v Německu publikoval malou knihu s názvem Vom wachsenden Erdball, tedy v překladu Zvětšující se Země. Hilgenberg pracoval pro Berlínský technologický institut a právě v této knize v roce 1933 přinesl pojednání o planetární mechanice našeho nosiče a doplnil knihu i obrázky. Hilgenberg byl první, který knižně publikoval názor, že zemské kontinenty jsou de facto 3D puzzle rozlámaný na několik kusů na nafukujícím se podloží planety. 

Magnetické pole Země

Naše planeta je vlastně jedním velkým magnetem a má svůj vlastní severní a jižní magnetický pól, které ale nesouvisejí s těmi zeměpisnými a ani jim neodpovídají. Magnetické póly Země na rozdíl od těch geografických mění svou polohu, jelikož planetární magnetické pole vytváří pohyb roztaveného železa a niklu ve vnějším jádru Země.

  • magnetické pole Země má severní a jižní pól, dochází k jejich přepólování, stává se to poměrně pravidelně, v posledních dvaceti milionech let se tato změna odehrála průměrně každých 200 tisíc až 300 tisíc let.

Magnetické pole Země je pro naši civilizaci životně důležité. Chrání nás před slunečním větrem a kosmickým zářením. Proto bychom měli co nejlépe vědět, jak funguje a jak se mění v průběhu času. Magnetické pole Země poskytuje ochranu před nalétajícími částicemi slunečního větru. Bez dlouhodobě funkční magnetosférické ochrany by se na Zemi nejspíše nevyvinula tak bohatá biosféra.

  • Od roku 2010 odhadovali vědci stáří magnetického pole Země na 3,45 miliardy let. Lidé zodpovědní za tento odhad teď ale museli přiznat, že se zmýlili a ve světle nově získaných dat tvrdí, že magnetické pole naší planety je vlastně mnohem starší, přes 4 miliardy let. 
  • magnetické pole naší planety občas převrátí a severní magnetický pól si prohodí místo s tím jižním (severní magnetický pól si během takové události vymění místo s jižním magnetickým pólem. Jak přesně výměna probíhá, není úplně jasné, podle vědců ale magnetické pole zřejmě významně zeslábne, možná tak na 10 procent dnešní intenzity, možná i méně)
  • během posledních 2,5 milionů let se to stalo několikrát. Naposledy došlo k plnohodnotnému a dlouhodobému přepólování přibližně před 780 tisíc lety (takzvaná událost Brunhes-Matuyama), na základě jejich původních pozic pod Olduvaiským sedimentem, který zaznamenává známé obrácení magnetického pole Země asi před 781 000 lety.
  • Před 41 tisíci lety se během dočasné události Laschamp magnetické pole překlopilo jenom asi na 250 let.  (Milankovičův cyklus 41 000 roků, sklon rotační osy Země, mezi cca 22 a 24,5°)
  • Vědci se doposud domnívali, že se zemské magnetické pole převrací relativně rychle, přibližně v časovém úseku 1 000 let. Singerův tým ale vyčetl z vrstev lávy, že se nejmladší převrácení našeho magnetického pole odehrálo v průběhu 22 tisíc let, tedy podstatně pomaleji, než jsme si doposud mysleli. 
  • z jiného zdroje: Za posledních dvacet milionů let se údajně magnetické póly několikrát prohodily, a to přibližně jednou za dvě stě až tři sta tisíc let. více

Posunování magnetického pólu země souvisí i s klimatickými změnami

Vědci z Queen Mary University of London potvrdili teorii, která byla předložena před více než čtyřmi desetiletími. Jejich studie poprvé prokázala, že když je magnetický štít Země zasažen silnými impulsy, vibruje jako buben. Pokaždé, když impuls udeří na vnější hranici štítu - oblast známou jako magnetopauza - rozvlní se po jeho povrchu a jakmile dosáhne magnetických pólů, vrací se zpět. více

19.8.2020 Geomagnetické pole Země působí jako celoplanetární štít, který zachycuje a odráží ionizující nabité částice mířící na planetu ze Slunce i z dalekého vesmíru. I tento štít má však své slabé místo. Nachází se nad Jižní Amerikou a Atlantským oceánem a nazývá se jihoatlantská anomálie. Anomálie je známa už řadu let, v poslední době se však zvětšuje.

"Prasklina" v geomagnetickém poli je středem zájmu mnoha vědců z NASA i dalších vesmírných agentur. V současnosti nepředstavuje žádné nebezpečí pro život na Zemi, ovlivňuje však provoz družic a dalších kosmických plavidel.

V oblasti anomálie se vnitřní tzv. van Allenův radiační pás blíží zemskému povrchu na zhruba 200 kilometrů, což vede ke zvýšenému výskytu nabitých částic a vystavuje to satelity prolétávající touto oblastí vyššímu než běžnému množství radiace.

Poslední data ukazují, že se anomálie, kde je magnetické pole neobvykle slabé, postupně zvětšuje a dělí na dvě. Výzkumné skupiny NASA zabývající se geomagnetismem, geofyzikou a heliofyzikou anomálii pozorují a vytvářejí její model, aby mohly předvídat její další budoucí vývoj a odhadnout, jaké překážky může jihoatlantská anomálie (SAA - South Atlantic Anomaly) představovat z hlediska provozu satelitů i lidských výprav do vesmíru.

Magnetické pole chrání Zemi před zářením

Vnější zemské jádro se skládá z horké, elektricky vodivé tekutiny (z 80 procent roztaveného železa), které vytváří magnetické pole. To zachycuje a odklání sluneční vítr - proud částic (protonů, elektronů a částic alfa - jader hélia), který rychlostí kolem 450 kilometrů za sekundu míří ze Slunce na Zemi. Bez toho by život na Zemi nebyl možný.

Vlivem magnetického pole vzniká takzvaná magnetosféra, jejíž tvar je dán slunečním větrem, který na ni směrem od Slunce tlačí. Směrem ke Slunci je proto magnetosféra potlačena do vzdálenosti zhruba 60 tisíc kilometrů, na odvrácené straně je pak protáhnuta do špičky, která dosahuje až za oběžnou dráhu Měsíce.

Oblasti, kde se nachází záření zachycené magnetickým polem, se nazývají právě van Allenovy radiační pásy podle objevitele vnitřního pásu Jamese Alfreda van Allena. Sergej Nikolajevič Věrnov později objevil i vnější pás, v roce 2012 byl objeveni pás třetí. V průřezu tyto pásy mají tvar půlměsíce, jejich počet a tvar však závisí na aktivitách magnetického pole.

Při obzvlášť silné sluneční bouři však může dojít vlivem zvýšeného náporu částic k deformaci magnetického pole a částice mohou proniknout do atmosféry.

Anomálie je riziko pro prolétávající satelity

Důvodem vzniku magnetické anomálie je pohyb roztavených kovů (železa a niklu) ve vnějším jádru Země. Následkem toho se magnetické póly naší planety pohybují a tento pohyb magnetické pole deformuje a mění.

"Sledovaná anomálie může být interpretována jako následek slábnoucí dominance dipólového pole v oblasti," uvedl Weijia Kuang z Goddardovy geodetické a geofyzikální laboratoře. "Přesněji řečeno, v oblasti SAA roste magnetické pole s obrácenou polaritou, což znamená, že intenzita magnetického pole je velmi slabá, slabší než v okolních oblastech," vysvětlil.

Podle Evropské kosmické agentury (ESA) může za vznik anomálie pohyb tzv. africké superplumy (large low-shear-velocity province - LLSVP), obrovské hmoty plující jako skrytý kontinent mezi vnějším jádrem a spodním pláštěm planety.

Slabé magnetické pole v oblasti anomálie znamená, že celá oblast může být nebezpečná pro satelity kroužící na nízké oběžné dráze. Nabité částice při nárazu do satelitu mohou způsobit zkrat a dočasně ho vyřadit, v nejhorším případě způsobit i trvalou škodu. Oblastí anomálie prolétá i vesmírná stanice ISS, její posádka je však před zářením dobře chráněna.

Když satelity prolétávají oblastí anomálie, operátoři vypínají jejich funkce, které nejsou životně důležité, aby zabránili jejich poškození či zničení.

Vědci vytváří modely chování anomálie i zemského jádra

Vědecké týmy z NASA a ostatních vesmírných agentur proto bedlivě sledují současný stav magnetického pole a snaží se vytvořit modely pohybu kovu ve vnějším zemském jádře, které umožní předpovědět další vývoj magnetického pole.

"Je to podobné, jako se vytvářejí modely předpovědi počasí, až na to, že my pracujeme s mnohem delšími časovými úseky," uvedl matematik NASA Andrew Tangborn.

Měnící se anomálie tak vědcům poskytuje příležitost, jak blíže poznat zemské jádro. Pozorováním pozvolna měnící se trhliny v magnetickém poli mohou vědci lépe porozumět procesům, jak se planeta mění, a lépe se připravit na budoucí zabezpečení satelitů a vesmírných stanic.

Od cca 9:00

Posun severního magnetického pólu: https://alles-schallundrauch.blogspot.com/2019/01/klaut-putin-den-magnetischen-nordpol.html

https://vtm.zive.cz/clanky/vedce-zneklidnuje-severni-magneticky-pol--stale-se-pohybuje-k-sibiri-nyni-ale-zpomalil/sc-870-a-201718/default.aspx

Proč dochází k přepólování Země?

Přepólování Země nedoprovázejí výrazné změny v živé přírodě, žádné hromadné vymírání či katastrofy. Výměna magnetických pólů nejspíš jen rozkolísá a zeslabí magnetické pole planety 

  • Neexistuje spolehlivé vysvětlení, proč má Země vlastní magnetické pole. Obecně se soudí, že jeho původ musíme hledat uvnitř zemského jádra, kde se vůči sobě otáčejí jeho jednotlivé vrstvy. Při popsaném procesu zřejmě vzniká silné dipólové pole, které formuje celou zemskou magnetosféru.  
  • planeta prošla několika epizodami tzv. přepólování, tedy změn polarity magnetického pole. Nastávají velmi nepravidelně, ovšem v průměru jednou za 200 tisíc let (poslední proces probíhal cca 22 000 roků, to by mohlo znamenat, že magnetický štít Země je v takovém případě oslabený nebo dokonce vyřazený z provozu po delší dobu. Zatím není úplně jasné, jaké má taková událost důsledky pro život na Zemi. Zřejmě nepůjde o nic extrémně dramatického, fosilní nálezy tomu totiž nenasvědčují. ).  
  • Přepólování kontinentů může být spojené s roztáním všech ledovců na pólech nebo naopak s maximálním zaledněním v glaciálu, před cca 20 000 roky, kdy byla hladina oceánů o cca 140 m níže.

https://ct24.ceskatelevize.cz/veda/2707763-magneticky-pol-zeme-se-pohybuje-stale-rychleji-a-miri-na-sibir-nebezpeci-ale-nehrozi

Má vliv na přepólování i střídání glaciálu a interglaciálů?

magnetické pole Země má severní a jižní pol, dochází k jejich přepólování, stává se to poměrně pravidelně, v posledních dvaceti milionech let se tato změna odehrála průměrně každých 200 tisíc až 300 tisíc let.

Milankovičova teorie nebo Milankovičovy (klimatické) cykly

Milankovitch navrhl, že ledová období začala, když se tři cykly zarovnaly, aby upřednostňovaly delší období většího slunečního záření v zimě a menšího slunečního záření v létě při 65 ° severní šířky. Tyto podmínky pro severní šířky upřednostňují poněkud vyšší teploty, ale také více vodní páry ve vzduchu, což způsobuje více sněžení.

  • (excentricitě) orbity Země každých cca  96 000 - 127 000 let (vyjadřuje změny oběžné dráhy Země z eliptické na téměř kruhovou
  • cyklus s periodou přibližně 405 000 let díky gravitačnímu působení Jupiteru a Venuše
  • náklon (šikmost) osy Země každých cca 41 000 let (jako důsledek gravitačního působení na rovníkové vyboulení Země), může ovlivňovat monzuny a tak i periodickou tvorbu pouští
  • kolísání (precese) osy Země asi ~ 23 000 - 26 000 let.

Souhra tří orbitálních cyklů ovlivňuje množství slunečního záření přijímaného v různých zeměpisných šířkách během roku. Zdá se, že množství slunečního záření dopadajícího na severní polokouli při 65 ° N řídí postup a ústup ledovců a ledových plátů. více

Magnetický pól

Jeho pohyb popisuje například Světový magnetický model (World Magnetic Model) na stránkách amerického Národního úřadu pro oceán a atmosféru.  pohyb zrychluje - nejdříve to bylo zhruba patnáct kilometrů za rok, nyní pádí rychlostí pětapadesát kilometrů ročně. právě tento rychlý pohyb severního magnetického pólu si vyžádal aktualizaci mimořádnou. Nejen ve formě tabulek, ale například v softwaru chytrých mobilních telefonů či v přístrojích pro mapování, sledování družic a řízení letového provozu.

Severní geomagnetický pól je místo na severu planety, kde osa zemského magnetického pole protíná povrch Země. Oba magnetické póly Země se totiž pohybují. Jižní pól se pohybuje jen zvolna, ten severní ale mnohem rychleji. A jeho pohyb stále zrychluje.

  • Zdrojem magnetického pole Země a jiných planet jsou termodynamické a hydrodynamické procesy v jádru Země.  
  • Pohyb severního magnetického pólu je řízen dvěma velkými magnetickými poli, z nichž jedno je pod Kanadou a druhé pod Sibiří, přičemž v současnosti silnější je to v Rusku 
  • Opravdu velký problém představuje pokles intenzity magnetického pole až asi na čtvrtinu dnešní hodnoty. 
  • Pro naši planetu představuje magnetické pole ochranu před negativními vlivy kosmického záření. To je velice důležité, protože třeba Mars obklopuje velmi slabé magnetické pole, jeho ochranné vlastnosti se blíží nule a případné kolonizátory čeká nutnost vybudovat radiační ochranu. 
  • Bude otázkou, jak se s tím například vyrovná fauna, která se podle magnetických čar orientuje. 
  • Roku 2016 se při obzvláště silném geomagnetickém pulsu posunul jižní magnetický pól směrem k Jižní Americe.  
  • Cestování pólů ale není tím, co by mělo lidstvo ohrozit. Horší by bylo přepólování. (protože to oslabí ochranný štít Země) tzv. Van Allenovy pásy (Chrání před slunečním větrem
  • Magnetosféra nás zatím chrání například před zvýšenou sluneční aktivitou. Sluneční erupce vytvoří mrak částic, jde o takzvaný sluneční vítr, jenž je tvořený protony, elektrony a alfa zářením, které u člověka může vyvolat rakovinu. 
  • Tento sluneční vítr setká s magnetickým polem Země, tak to ho většinu odrazí, část však zachytí a stáčí směrem k magnetickým pólům Země. Zde sluneční vítr v interakci s atmosférou vytváří polární záře, severní (aurora bodalis) a jižní (aurora australis). Jestliže bude magnetosféra oslabena a sluneční erupce dostatečně silná, vznikne tedy i pro Zemi velký problém.  více

11.5.2020 Severní magnetický pól se pohybuje a za posledních 200 let urazil už přes 2 tisíce kilometrů. Od roku 1830, kdy jsme severní geomagnetický pól objevili, urazil tento pól po zemském glóbu úctyhodných 2 250 kilometrů. Pohybuje směrem z arktické Kanady k Sibiři. Mezi lety 1990 a 2005 se rychlost pohybu severního magnetického pólu razantně zvýšila, z méně než 15 kilometrů za rok na zhruba 60 kilometrů ročně.

probíhá válka hluboko v nitru Země. Jde o to, že pod Kanadou a pod Sibiří jsou dvě masy roztavených magnetických hornin, které se v průběhu historie navzájem "přetahují" o vliv na magnetické pole planety. V minulých stoletích vítězila kanadská masa a svým působením "držela" severní magnetický pól v Kanadě. Postupně ale její vliv zeslábl a pól teď putuje k Sibiři. 

Van allenovy pásy jsou podobné jako Jin a Jang v 3D (moje doměnka)

Van Allenovy pásy zachycují  částice slunečního větru, zachycené v magnetickém poli planety, proto je jejich existence možná jen u planet s magnetosférou. Van Allenovy pásy se rozprostírají od výšky zhruba 400 km nad zemským povrchem do vzdálenosti asi 50 000 km.

Oba pásy obklopují Zemi symetricky okolo její magnetické osy. V průřezu mají pásy půlměsícovitý tvar, což je zapříčiněné topologií křivek geomagnetického pole. Zahušťující se křivky vyvolávají efekt magnetického zrcadla, proto jimi většina nabitých částic nemůže proniknout až k pólu. Částice se proto odrážejí zpět a putují k druhému zrcadlu, kde se opět odrazí. Tímto způsobem jsou částice v radiačním pásu dlouhodobě uvězněné a jejich nejvyšší koncentrace se nachází nad rovníkem (kde jsou siločáry nejřidší). Pokud mají částice vhodný úhel letu vzhledem k siločarám a vhodné energie, mohou v oblasti zrcadel proniknout až do atmosféry, kde mohou způsobit polární zář. Pravděpodobnost jejich průniku do atmosféry je tím větší, čím větší příkon částic směrem od Slunce pozorujeme. Největší bývá v období geomagnetických bouří. 

  • vysokoenergetické protony a záření beta ve van Allenových pásech životu nebezpečné, neboť částice, které se v nich velkou rychlostí pohybují, jsou schopné porušit lidskou DNA.
  • vnitřní hranice vnitřního van Allenova pásu (tedy max do cca 350 km od zemského povrchu) 
  • Van Allenovy pásy (vnitřní, vnější a třetí radiační pás)
  • Částice ztrácejí svoji energii při srážkách s částicemi atmosféry. Neustále však přibývají nové částice vznikající rozpadem sekundárního kosmického záření, ze slunečního větru a z ionosféry. 

Carringtonova bouře 10. slunečního cyklu (cyklus cca 500 roků, s pětinovou intenzitou několikrát za století)

Před sto šedesáti lety bouře ve sluneční fotosféře zasáhla naši planetu tak silně, že polární záře byla na Zemi pozorována i v oblastech kolem obratníků, například v Karibiku či na Havaji, na některých místech Austrálie pozorovali dokonce obě, jižní i severní najednou. Ve dnech 1. a 2. září roku 1859 si například při svitu polární záře mohli lidé v Evropě a USA číst noviny, telegrafní systémy kompletně zkolabovaly a v mnoha případech jejich operátoři byli zasaženi elektrickým proudem 

Astronom RichardaCh. Carrington, jenž bouři pozoroval, zaznamenal a zároveň uvedl do souvislosti pozemské jevy s předchozím koronálním výronem sluneční hmoty.

Rotace země

Síly vytvářené rotací Země rozpoutávají zemětřesení a erupce

Otáčení Země kolem osy ale není úplně ideální, protože naše planeta není ideální koule a působí na ni celá řada dílčích sil a vlivů. Osa rotace Země často nesedí úplně přesně se severním a jižním pólem planety (vytváří soustředné elipsy kolem osy na pólech).

Tento pohyb pólů (anglicky polar motion) je poháněný řadou jevů, od střídání ročních období, přes roztávání velkých ledovců, až po pohyby tektonických desek. Při pohybu pólů dochází k deformacím a tlakům v zemském kůře, které se nejvíce projevují v oblastech kolem 45 stupně zeměpisné šířky, kde se zemská kůra pohybuje asi o centimetr ročně.

  • pohyby a deformace v zemské kůře se projevují se ve zvýšené intenzitě a četnosti zemětřesení a sopečných erupcí (například otřesy a erupce italské sopky Etny vzrůstají v obdobích, kdy je rotační osa Země nejvíce vzdálená od geografické osy naší planety)
  • geologové našli souvislost mezi rotací Země a činností sopek
  • Změny proudění v oceánech (Golfský proud a mořský proud Kurošio v Tichém oceánu) jsou provázané se změnou salinity vody, růstem planktonu, stoupáním hladiny oceánů, táním ledovců, poklesem diverzity živočichů atd., ale také jsou provázané s kolísavým nebo kývavým pohybem osy Země s periodou 18,6 roku (rotace Země souvisí se zvýšenou činností sopek) a lunárním cyklem slapů Měsíce (cca 18,6 roků), který souvisí s jevem El Nino a La Nina

Driftování kontinentů

Země zprávy z tisku:

25.12.2020 V roce 2017 detekovaly vesmírné sondy NASA masivní, člověkem vytvořenou bariéru obklopující Zemi. Následné testy potvrdily, že tato bariéra má vliv na vesmírné počasí daleko za atmosférou naší planety.

Dobrou zprávou je, že na rozdíl od našeho vlivu na planetu samotnou, tato bariéra, kterou jsme vytvořili ve vesmíru, skutečně funguje v náš prospěch. Jak?

V roce 2012 NASA vypustila dvě vesmírné sondy, které vzájemně spolupracovaly, když prolétaly v oblasti Van Allenových pásů Země rychlostí kolem 3 200 kilometrů v hodině.

Naše planeta je obklopena dvěma radiačními pásy

Naše planeta je obklopena dvěma takovými radiačními pásy (a dočasným třetím). Vnitřní pás se táhne od přibližně 640 do 9 600 kilometrů nad zemským povrchem, zatímco vnější pás zaujímá nadmořskou výšku zhruba 13 500 až 58 000 kilometrů.

V roce 2017 detekovaly sondy něco zvláštního, když sledovaly aktivitu nabitých částic zachycených v magnetickém poli Země. Tyto nebezpečné sluneční výboje byly drženy na uzdě pomocí jakési nízkofrekvenční bariéry. Vědci následně zjistili, že tato bariéra v posledních několika desetiletích aktivně tlačila Van Allenovy pásy od Země a nyní jsou díky tomu spodní hranice paprsků záření od nás ve skutečnosti dále, než tomu bylo v 60. letech. Určitý typ přenosu, nazývaný rádiová komunikace s velmi nízkou frekvencí (VLF), je nyní mnohem běžnější než v 60. letech a tým NASA potvrdil, že mohou ovlivnit, jak a kde se určité částice ve vesmíru pohybují. Jinými slovy, díky VLF nyní máme antropogenní (nebo-li člověkem vytvořené) vesmírné počasí.

"Řada experimentů a pozorování zjistila, že za správných podmínek mohou rádiové komunikační signály ve frekvenčním rozsahu VLF ve skutečnosti ovlivňovat vlastnosti prostředí s vysokou energií záření kolem Země.

https://veda.instory.cz/1496-ve-vesmiru-je-bariera-vytvorena-clovekem-obklopujici-celou-zemi.html?

21.12.2020 Před 200 miliony let se rozpadl nejmladší superkontinent Pangea. Zhruba za stejnou dobu zřejmě vznikne nový superkontinent. Ve hře jsou podle vědců dva scénáře možného vývoje...

Už dávno víme, že zemský povrch není nehybný. Tvoří ho skupina tektonických desek s kontinenty i oceány, které se neustále pohybují, jako gigantická plovoucí mozaika. Někdy jsou kontinenty od sebe všechny více méně oddělené. Taková situace panuje například právě teď. Z fosilního záznamu a geologických výzkumů ale víme, že se na Zemi, v určitých intervalech, které zahrnují pár set milionů let, objevují superkontinenty. Už se to stalo několikrát.

Návrat do budoucnosti

To je situace, kdy se prakticky všechny kontinenty a naprostá většina souše spojí do jednoho jediného obrovského kontinentu, čili superkontinentu. Takový svět je velmi odlišný od toho našeho. Superkontinent ovlivní mořské proudy, podnebí bývalých kontinentů i globální klimatické poměry. Michael Way z amerického institutu NASA Goddard Institute for Space Studies a jeho spolupracovníci zjišťovali, jak asi bude vypadat ten příští superkontinent, který se vší pravděpodobností v daleké budoucnosti opět vznikne.

Badatelé si modelovali pohyb a vývoj kontinentů do vzdálené budoucnosti. Pohyb tektonických desek přitom nelze předpovědět do detailů, takže je ve hře více možností. Tým testoval dva scénáře. V jednom z nich se za zhruba 200 milionů let vytvořil superkontinent "Amasia" na severní polokouli, který zahrnoval všechny kontinenty kromě Antarktidy. Ve druhém scénáři za 250 milionů let ode dneška vznikl superkontinent "Aurica" v oblasti rovníku, ze které přesahoval na sever i na jih.

https://www.stoplusjednicka.cz/za-200-az-250-milionu-let-se-na-zemi-objevi-novy-superkontinent?<br>

12.11.2020 STEVE, Horizontální zelené pruhy, které se často objevují na obloze, nemohou být tvořeny elektronovými sprchami

Atmosférická světelná show přezdívaná STEVE může být ještě divnější, než si Skywatchers mysleli. STEVE, zkratka pro výrazný nárůst rychlosti tepelné emise, je záře oblohy, která se objevuje jižně od polární záře ( SN: 15.3.18 ). Hlavním rysem STEVE je fialový pás světla tvořený proudem plazmy protékající atmosférou na západ - odlišný jev než ten, který vede k polárním zářím ( SN: 30.4.19 ). Fialový oblouk STEVE je však často doprovázen "plotem" svislých zelených pruhů. Ten plot vypadá dost podobně jako třpytivé zelené závěsy viděné v polární záři, o kterých si vědci mysleli, že alespoň tato část STEVE může být druh polární záře.

Polární záře se tvoří, když elektrony z magnetické bubliny nebo magnetosféry obklopující Zemi kaskádově přecházejí do atmosféry ( SN: 2/7/20 ). Tyto elektrony vytvářejí dusík ve vzduchu, který svítí modře a kyslík svítí zeleně. Zatímco zelený plot STEVE obsahuje také zářící kyslík, nedostatek emisí dusíku naznačuje, že plot není stejný druh jako světelné show polární záře. 

https://www.sciencenews.org/article/steve-light-sky-glow-atmosphere-different-typical-aurora?utm_source=email&<br>

12.11.2020 Každých 26 sekund Země vydává tajemný zvuk. Vědci neznají důvod. Pulz vědci poprvé zaznamenali před šedesáti lety. Dosud se nikomu nepodařilo přijít na konkrétní důvod. Takzvaný srdeční tlukot Země byl poprvé popsán v roce 1962 Johnem Oliverem z Lamont-Dohertyho geologické observatoře na Kolumbijské univerzitě. Vědec zaznamenal, že tajemný zvuk vychází odněkud z jižní nebo rovníkové části Atlantického oceánu a na severní polokouli sílí během letních měsíců. O osmnáct let později geolog Gary Holcomb z agentury U.S. Geological Survey zjistil, že pulz nabírá na intenzitě také během bouří.

  • zdroj se jim podařilo lokalizovat v Guinejském zálivu u západního pobřeží Afriky. O svém objevu informovali ve studii publikované v roce 2006. I přesto se jim nepodařilo vysvětlit, co přesně záhadný pulz způsobuje. 
  • Podle teorie z roku 2011 mohly být tím důvodem vlny. Postgraduální student z Washingtonské univerzity Garrett Euler určil, že zvuk pochází z výběžku v Guinejském zálivu nazvaném Bonny. Na základě tohoto zjištění vyslovil domněnku, že vlny narážející na kontinentální šelf seismicky deformují oceánské dno, a tím vyvolávají pulz.  
  • Jing-ťie Sia z Ústavu geodézie a geofyziky v čínském Wu-chanu, vyslovil zase hypotézu, že původcem zvuku je sopečná aktivita na Ostrově Svatého Tomáše.

Ani jedna z teorií ovšem nevysvětluje, proč se signál objevuje pouze na jednom specifickém místě a nedochází k němu i v dalších lokacích se seismickou aktivitou. Skutečnost je taková, že tajemný pulz není pro seismology aktuální prioritou.

https://www.extrastory.cz/kazdych-26-sekund-zeme-vydava-tajemny-zvuk-vedci-neznaji-duvod?<br>

9.11.2020 Pozorování vědců z McGillovy univerzity ukázalo, že zdrojem záhadných rychlých rádiových záblesků by mohly být magnetary - neutronové hvězdy s extrémně silným magnetickým polem. Jedním z nejzáhadnějších fenoménů, který trápí vědce, představují tzv. rychlé rádiové záblesky - krátké a silné "výkřiky" v oblasti rádiových vln. Přilétají k nám z různých míst ve vesmíru v poměrně hojném počtu, přesto stále nevíme, jak vlastně vznikají.

  • Jako zdroj rychlých rádiových záblesků se podařilo určit magnetar - neutronovou hvězdu s extrémně silným magnetickým polem, který se nachází v Mléčné dráze.
  • Při jednom záblesku se během několika milisekund vyzáří stejné množství energie, na níž by naše Slunce muselo pracovat celý den. 
  • Intenzita tohoto rádiového výtrysku přitom byla 3 000× větší než cokoliv podobného, co jsme zatím kdy od magnetaru zaznamenali. To podle autorů studie přináší zásadní změnu pohledu na rychlé rádiové záblesky. 
  • Magnetary byly až doposud považovány za příliš slabé zdroje rádiových vln na to, aby mohly být původci rychlých rádiových záblesků. 
https://www.stoplusjednicka.cz/magnetar-odpalil-v-mlecne-draze-extremne-silny-vytrysk-radioveho-zareni?


24.10.2020 Odborníci z amerického Národního úřadu pro letectví a vesmír (NASA) pátrají po vodítkách, která podporují hypotézu spojující raný Měsíc a zemskou magnetosféru. Jejich nová teorie tvrdí, že se magnetická pole Země a našeho přirozeného souputníka mohla spojit a vytvořit tak kolem naší planety ochrannou magnetosféru. Tímto způsobem mohl být povrch Země chráněn dostatečně dobře, aby umožnil evoluci.

  • Vědci dlouho uvažovali o tom, jak se mohl na Zemi vyvinout život, když bylo sluneční záření před miliardami let mnohem silnější. 
  • Měsíc měl tehdy pravděpodobně mnohem silnější magnetické pole. 
  • Tato měsíční magnetosféra mohla být docela silná a Země byla mnohem blíže, což připouští možnost, že magnetosféry Měsíce a Země mohly na sebe vzájemně působit,". Měsíc byl tehdy asi třikrát blíže k Zemi, než jaká je stávající průměrná vzdálenost mezi těmito dvěma tělesy - a ta činí 384 400 kilometrů.
  • dá se, že Měsíc představoval pro Zemi podstatnou ochrannou bariéru proti slunečnímu větru, což bylo zásadní pro schopnost Země udržovat během této doby svoji atmosféru 
  • Teorie tak soudí, že se magnetická pole Měsíce a Země mohla spojit a vytvořit kolem naší planety mnohem účinnější magnetosféru. Tímto způsobem tedy mohl být povrch Země dostatečně chráněn, aby umožnil vývoj veškerého života. 
  • https://www.novinky.cz/veda-skoly/clanek/nasa-poodhalila-zahadu-evoluce-zivota-na-zemi-nasi-planetu-chranil-mesic-40339975#<br>

23.10.2020 V poslední době, zejména na sociálních sítích ve Spojených státech, vzrostly debaty okolo asteroidu 2018 VP1, který se řítí k Zemi a mohl by do planety narazit 2. listopadu, den před americkými prezidentskými volbami. Ovšem jak upozorňují mnozí odborníci, nejen že Zemi těleso s největší pravděpodobností mine, ale ani v případě kontaktu by nepředstavovalo žádné významnější nebezpečí.

https://www.novinky.cz/veda-skoly/clanek/asteroid-2018-vp1-by-se-pristi-tyden-mohl-srazit-se-zemi-40340242#<br>

4.10.2020 V úterý 22. září 2020 se na nebi stal podivný úkaz. V nadmořské výšce 91 kilometrů, hluboko pod všemi satelity, vstoupilo do atmosféry vesmírné těleso. Pak se od ní odrazilo zpět do kosmu. Incident na kameru zaznamenala organizace Global Meteor Network. Meteor zářil nad severním Německem a Nizozemskem.

Meteoritu, který vstoupí do atmosféry jako meteor, aby se pak vrátil zpět do vesmíru, se říká tečný meteorit nebo "Earth-grazing Fireball", což v doslovném překladu znamená "Na Zemi se pasoucí ohnivá koule".

Do atmosféry vstupuje pod nízkým úhlem, díky čemuž se od ní může odrazit. Při příletu ve větším úhlu by těleso shořelo. Evropská kosmická agentura (ESA) vysvětluje, že meteorit je fragment asteroidu nebo komety. Až při vstupu do atmosféry se stává meteorem. Jasným světlem, které prochází oblohou.

Tato tělesa se v atmosféře rozpadají na menší kousky. Až na povrch Země dopadají jako meteority. Každý den do atmosféry Země vlétnou stovky tun meziplanetárních objektů malé velikosti. Tečná tělesa se ale v naší atmosféře vyskytují jen několikrát za rok.

https://techfocus.cz/veda-vesmir/2397-meteorit-se-necekane-odrazil-od-atmosfery-zpet-do-vesmiru.html?

19.8.2020 Geomagnetické pole Země působí jako celoplanetární štít, který zachycuje a odráží ionizující nabité částice mířící na planetu ze Slunce i z dalekého vesmíru. I tento štít má však své slabé místo. Nachází se nad Jižní Amerikou a Atlantským oceánem a nazývá se jihoatlantská anomálie. Anomálie je známa už řadu let, v poslední době se však zvětšuje.

"Prasklina" v geomagnetickém poli je středem zájmu mnoha vědců z NASA i dalších vesmírných agentur. V současnosti nepředstavuje žádné nebezpečí pro život na Zemi, ovlivňuje však provoz družic a dalších kosmických plavidel.

10.8.2020 Nový výzkum ukazuje, že Platónova teorie může přece jen platit. Země se může primárně rozpadat na kostky. V nové studii vědci z USA a Maďarska prošli simulace přírodních 3D fragmentů Země a zjistili, že většina má skutečně tvar kostky nebo-li krychle.

  • Platón psal o čtyřech živlech jako o základních složkách světa, které tvoří zem, voda, oheň a vzduch. Tedy ještě před objevením jednotlivých prvků přišli dávní filozofové a předchůdci moderních vědců s těmito prvky, aby vysvětlili, z čeho byl svět vytvořen. 
  • Platón nakonec stvořil teorii o tělesech, pravidelných konvexních mnohostěnách (polyedrech) v prostoru. Jinými slovy tvrdil, že z každého vrcholu vychází stejný počet hran a všechny stěny tvoří shodné pravidelné mnohoúhelníky. 
  • Věci se rozbijí podle síly, která na ně působí, a rozštěpí se vždy více či méně v pravém úhlu. Vědci tím chtějí říct, že například vysychající plocha bahna nebo kus keramiky, který spadne na beton, se rozpadnou buď na polygony nebo čtverce. 
  • vědci prováděli trojrozměrné simulace, zjistili, že Platónovy kostky dominovaly nad polygony, které prosazoval ruský matematik Georgij Feodosjevič Voronoj. "Je pozoruhodné, že průměrný tvar přírodních fragmentů hornin je kvádr," konstatovali vědci. "Při pohledu skrz čočky konvexních mozaik jsou přírodní fragmenty skutečně geometrickými Platónovými tvary." 
  • Platónova tělesa se dnes objevují běžně v krystalografii, krystalochemii a molekulární fyzice a chemii. Řada tvarů krystalů má formu těchto těles. Pro představu, kuchyňská sůl má tvar krychle. Také třeba něco tak nehmatatelného jako methan má čtyři atomy vodíku ve vrcholech pravidelného čtyřstěnu s uhlíkovým atomem v jeho těžišti. 
  • https://veda.instory.cz/1291-novy-vyzkum-potvrdil-platonovu-teorii-zemi-tvori-krychle.html?utm_source=www.seznam.cz&utm_medium=sekce-z-internetu#dop_ab_variant=0&dop_req_id=6T8IOVeNxjm-202008101640&dop_source_zone_name=hpfeed.sznhp.box

18.7.2020 Zemské magnetické pole se mění desetkrát rychleji, než se čekalo. To podstatné se odehrává 2800 kilometrů pod zemským povrchem. Tam proudí ohromná masa roztaveného železa, které ovlivňuje magnetické pole. A zřejmě se vše děje mnohem rychleji, než si vědci doposud mysleli.

Vědci neví, kdy k přepólování může dojít, teoreticky to může být klidně zítra, ale nejpravděpodobnější se jeví horizont 2000 let. Zemské elektromagnetické pole slábne o pět procent za století. Samozřejmě se už delší dobu hovoří o tom, že toto přepólování by mohlo mít devastující účinky na rozvodné sítě a telekomunikační technologie a mohlo by docházet k rozsáhlým blackoutům. Zkrátka Země je ve svém jádru stále velmi aktivní a přepólování je jedním z dějů, které už se v minulosti prokazatelně odehrály. Přesnější data a predikce ale zřejmě jen tak nedostaneme, ani počítačové simulace nám neřeknou, kdy k tomuto jevu dojde. Je každopádně lépe být připraven.  

https://www.extrastory.cz/zemske-magneticke-pole-se-meni-desetkrat-rychleji-nez-se-cekalo.html?utm_source=www.seznam.cz&utm_medium=sekce-z-internetu#dop_ab_variant=0&dop_req_id=jEkhmNf1itd-202007181831&dop_source_zone_name=hpfeed.sznhp.box

18.5.2020 Severní magnetický pól Země se posunul od Kanady směrem na Sibiř, od začátku nového tisíciletí jeho pohyb nabírá na rychlosti. Podle nové studie, kterou zveřejnil odborný časopis Nature Geoscience, vědci nyní zřejmě pochopili, proč k tomu dochází. Magnetické póly Země na rozdíl od těch geografických mění svou polohu, jelikož planetární magnetické pole vytváří pohyb roztaveného železa a niklu ve vnějším jádru Země. Tyto proudy tedy podle mezinárodního týmu vědců, kteří pro svoji studii využili data za satelitu Swarm Evropské kosmické agentury (ESA) mapujícího zemské magnetické pole, způsobují pohyb pólu.

  • Severní magnetický pól je pohybující se místo na Zemi, ze kterého indukční čáry geomagnetického pole směřují svisle vzhůru. Magnetický pól na severní polokouli je vlastně fyzikálně jižní pól - magnetický sever a jih byly totiž definovány podle orientace střelky kompasu; severní pól střelky je tedy přitahován jižním magnetickým pólem. Severní magnetický pól navíc není přesně protilehlý vůči jižnímu, jejich spojnice neprochází středem Země, oba se nacházejí na západní polokouli.
  • Je dlouhodobě známo, že severní magnetický pól se pohybuje kolem kanadské části Arktidy, nyní ale míří více na sever ke geografickému severnímu pólu, navíc rychleji než dříve. Proudy se přitom nacházejí mnohem více na jihu, než bylo ohlášeno na prezentaci v USA před dvěma lety 
  • https://www.novinky.cz/veda-skoly/clanek/severni-magneticky-pol-zeme-se-neustale-posouva-miri-na-sibir-40324474#seq_no=6&source=hp&dop_ab_variant=0&dop_req_id=XnfyI3xwXjh-202005182134&dop_source_zone_name=novinky.sznhp.box&utm_source=www.seznam.cz&utm_medium=z-boxiku&utm_campaign=

17.5.2020 Zemské jádro rotuje: Spolu s dalšími kolegy zkoumala zemětřesení, která se opakují na stejných místech, tzv. dublety. To jim pomohlo kategorizovat seismické signály vycházející ze zemského jádra. Jelikož zkoumali zemětřesení stále na stejných místech, signály nemohlo ovlivnit okolní prostředí. I přesto se signály měnily.

Některé z generovaných vln se na povrch dostaly přes kovovou vrstvu, která se nachází pod vnitřním pláštěm jádra. To zapříčinilo lámání vln, a proto se od ostatních odlišovaly. Avšak to, které vlny prošly kovovou vrstvou, a které ne, se měnilo ještě v průběhu zemětřesní. Jev vysvětlují jediným způsobem - jádro musí rotovat. Kdyby bylo jádro statické, vlny by se v průběhu zemětřesní neměnily.

Rotující zemské jádro je rozhodně důležitým milníkem při zkoumání původu magnetického pole Země. Vědcům tak výrazně pomůže ve snaze pochopit jeho povahu. 

https://www.czechsight.cz/nova-studie-ukazala-ze-se-nase-zemske-jadro-rotuje/?utm_source=www.seznam.cz&utm_medium=sekce-z-internetu

15.5.2020 Kolský superhluboký vrt je vůbec nejhlubším dílem, které kdy člověk vytvořil. Dosahuje hloubky 12 261 metrů a dalšímu vrtání zabránila vysoká teplota panující pod povrchem. V místech, kde jáma končí, bylo naměřeno více jak 180 °C. Během hloubení došlo k mnoha významným objevům, ale také ke zrodu legendy, podle které se průzkumníci provrtali do samotného pekla.

 Průzkum zároveň přinesl mnoho poznatků o zemské kůře a plášti a také o stoupající teplotě pod povrchem, která mnohé překvapila. Asi v sedmikilometrové hloubce byly nalezeny fosílie mikroorganismů. 

https://svetobeznik.info/kolsky-superhluboky-vrt-byl-oznacovan-jako-dira-do-pekla/?utm_source=www.seznam.cz&utm_medium=sekce-z-internetu

14.5.2020 Možné scénáře pro vznik stínové biosféry

Země ve svých mladých letech procházela dlouhým obdobím, kdy byla bombardována asteroidy a kometami. Život se podle všeobecně přijímané teorie objevil až poté, co toto kruté období skončilo. Kevin Maher a David Stevenson z Kalifornského technologického institutu však přišli s teorií, že se první primitivní mikrobi mohli objevit již během pozdního planetárního bombardování v prvních 700 milionech letech existence naší planety. I v této době byla klidnější období, během kterých mohl první život vzniknout a následně během nárazů kosmických těles zaniknout. To se mohlo opakovat několikrát.

Pokud by takto život na Zemi existoval opakovaně, a to za absolutně nehostinných podmínek, proč by nemohl vznikat i jinde? Britský astrobiolog Paul Davies jde ale ve spekulacích ještě dále. Co když nárazy asteroidů první život úplně nevyhubily, ale některé mikroorganismy přežily v materiálu vymrštěném do vesmíru, a po několika milionech letech se znovu vrátily na Zemi, kde už však mezitím vznikl další život. Toto se mohlo odehrávat také opakovaně.

Důkazy o výskytu dávné stínové biosféry vědci nenajdou. Existuje ale ještě jedna teorie jejího vzniku. Ta je založena na nezávislém vzplanutí života na různých geografických místech. Život by se tak mohl vyvíjet v různých izolovaných ohniscích nezávisle na sobě. Mohlo to být pod zemí, ve vodě, na povrchu nebo dokonce na Marsu, odkud byl život přenesen společně s hmotou po planetárních srážkách. V případě nezávislého vzniku by vědci důkazy nalézt mohli, ale jak Davies upozorňuje ve své knize Podivné ticho, až donedávna je nikdo nehledal.

Bakterie jsou dominantní formou života na Zemi. Nikdo neví, kolik jich je a kolik druhů existuje. Jsou to tak vysoká čísla, že v podstatě přesahují naše chápání. Jen jeden krychlový centimetr půdy může obsahovat miliony druhů bakterií, což znamená miliardy mikroorganismů a jak Davies upozorňuje, většina z nich nebyla nikdy klasifikována a už vůbec ne analyzována. Zde je prostor pro hledání odpovědi na otázku, zda nějací mikrobi mohou pocházet z jiné geneze. Vědci předpokládají, že by takový organismus měl jinou biochemii než to, co označujeme za standardní život.

Další možnosti poskytuje oceán. Ve vodě, podobně jako v půdě, žijí miliardy mikrobů, o kterých prakticky nic nevíme. Výzkum mikroorganismů z vody je obtížný a nákladný. Mezi plejádou mikrobů se standardní biochemií by se jen těžko mohl zachytit nestandardní život. Vědci totiž tyto vzorky nezkoumají odděleně mikrob po mikrobu, ale používají takzvanou "shotgun" metodu sekvenování, která hromadně měří genetickou rozmanitost vzorků. Takovým způsobem může stínový život snadno unikat objevení. 

https://svetobeznik.info/objev-stinove-biosfery-na-zemi-by-mohl-byt-klicem-pro-hledani-mimozemskeho-zivota/?utm_source=www.seznam.cz&utm_medium=sekce-z-internetu

3.4.2020 Uzavírání měst kvůli koronaviru podle vědců mění způsob pohybu Země. Zní to možná překvapivě, ale vědci z Královské observatoře v Belgii zjistili, že koronavirus změnil způsob, jakým se naše planeta fyzicky hýbe. Konkrétně objevili, že došlo k poklesu seismického hluku (neboli "hukotu" vibrací v zemské kůře).

Koronavirus přinesl i jiná překvapivá zjištění týkající se naší planety, přesněji životního prostředí, např. pokles znečištění ovzduší nebo snížení emisí skleníkových plynů.

https://smartmania.cz/uzavirani-mest-kvuli-koronaviru-podle-vedcu-meni-zpusob-pohybu-zeme/?utm_source=www.seznam.cz&utm_medium=sekce-z-internetu



zobrazit více..
Loading...