Anna Hogenová

Prof. PhDr. Anna Hogenová, CSc. (* 23. října 1946 Fláje) je česká filosofka, fenomenoložka. Absolvovala gymnázium v Žatci, kde mezi její učitele patřil i Zdeněk Svěrák, poté FTVS UK a FF UK. Přednáší na Pedagogické fakultě UK, kde je zároveň vedoucí Oddělení filosofie a etiky, a na Husitské teologické fakultě UK, kde je zároveň vedoucí Katedry filozofie. Zabývá se tématy jako pohyb, pravda jako neskrytost (aletheia), tělo a tělesnost a filosofií sportu. Docentka (1992) a profesorka (UP v Olomouci 2006) kinantropologie. Přednášela také na FTVS UK, podle informačního systému TU v Liberci přednášela nebo přednáší i tam.

Digitální myšlení:

Digitus je latinsky prst a digitální myšlení znamená, že ukážu prstem (digitus) třeba na obraz a řeknu jména té věci, na kterou ukazuji. A to propojování toho ukazování prstem a toho jména, té věci, mě tvoří podstatu věci. Digitální myšlení ukáže na nulu a řekne, to je nepravda. Ukáže na jedničku = to je pravda. Tato binární věc tvoří všechny Facebooky a vše co je na světě z počítačů, ale ta nula je nula a jednička je jednička. Co to znamená, že nula je nepravda a jednička je pravda? To jsou znaky té té pravdy (1) a nepravdy (0). Dnes kolem nás jsou všude znaky (zkratky, anglická slova v českém jazyce, to jsou supermoderní řeči, které se vedou a nerozumíte tomu a dostáváte pocit méněcennosti, že už do té společnosti nepatříte, vy totiž nejste IN). Nikdo s těch co jsou IN neví co je IN, je to snaha být moderní, supermoderní. Přijde nový ředitel televize a udělá takové pořady, které jsou tak nemožné, ale chce být IN protože je to v Americe a tak to tu bude taky.

Digitální myšlení je myšlení, které nejde do hloubky, zůstává u toho ukázání (like, palec nahoru) a pojmenování, má funkci znaku, symbolu (chybí mu hloubka).Proto taky jsou také důležité značky oblečení, jako máte značku mobil (přece nemůžete mít ten malý starý mobil - značka ubohosti), auta atd. Společnost je postavena na značkách. Tomu právě vyhovuje "kinder management" (dětský management) a digitální myšlení, kterém chybí věcné podstaty. Jak vniká věcná podstata? Věc se stává věcí, kdy se usebírá (slovo kámen vzniklo ze spousty kamenů na světě a usebralo se do jednoho slova kámen). Usebrat se řekne řecky legein a z toho je logos. A logos je základem pro všechny vědy. Logos má spoustu významů: slovo, věta, soud, úsudek, rozum, věda, je to prostě vše. Logos je od legein = usebírat. A člověk ve svém myšlení usebírá mnohé věcí do nevyhnutelné jednoduchosti, která se stane věcnou podstatou. A tohle nám chybí. My začínáme být digitálně dementní, protože to věcné myšlení nemůže být rychlé, to v člověk zraje a utváří se po celý život. Heidegger řekne: Věc věcní (věc získává ducha, pestrost, hloubku - diverzitu). Věcní ve čtveříně, do té čtveřiny patří: bozi, dole jsou lidé, země a svět. A té čtveřiny se věc stává věcí. Džbán, ve kterém je voda, je dar nalévaného, protože v tom daru nalévaného je posvátná svatba nebes a země (nápoj Sóma) a usebírá se čtveřina v daru nalévaného. Vše co je pro nás usebrané má v sobě posvátnost. Digitální myšlení v tomto takovým zjednodušením, že současné děti v 1. a 2. třídě nerozumí někdy mluvenému slovu a musí se přinášet obrázky. To je znak digitální demence a když doroste.... Historie se na školách dnes učí komiksově, protože děti chtějí obrázky, protože to lépe chápou (nechápou vůbec nic). To se musí v tom dítěti usebrat z různých zdrojů (máma o tom mluvila, ve škole, film, kniha atd.) se vytvoří jednoduchost, která je nevyhnutelná. To co je podstatné musí být jednoduché, nutné a nevyhnutelné. Vše co je příliš složité (sofistikované) je vždy lež! Složité je nelidské.

Stačilo by, kdyby se znovu to věcné myšlení mohlo vrátit do škol a také aby se to vrátilo třeba do televize, aby tam nebyli Ulice a podobné pořady, aby tam zase bylo myšlení myšleného. Filosofie v sobě nemá pokrok, jako mají technické vědy, filosofie má v sobě jen účastenství, mohu mít účast na tom co Platon říkal o dobru a bude to pro mně úplný objev, který mě může prozářit celý zbytek života, i když je Platón mrtvý 2400 roků. Ve filosofii je to jinak, nyní se neučí a je suplována sociologií, politologií, antropologií atd a právě člověk tady chybí to usebrání do jednoduché nevyhnutelnosti, kdy se může uvlastnit v sobě samém a žít ze svého vlastního pramene tak, aby se uměl radovat každý den, aby se nenechal válcovat tím, co je tzv. moderní a podsouvá se to natvrdo. Je doba, kdy se manipuluje s lidským myšlením tak, že Cambridge analytika (Facebook) před volbami prezidenta u nás stála 40 000 faktů z Facebooku od našich mladých a v podstatě se vypočítává, jak se má mluvit, aby volili toho, koho chce západ (pánové za oponou). A to je malér, svět potřebuje také slyšet to, co nechce a to je ta filosofie. Tak se to dnes dělá před každými volbami a kdekoliv. Dnes už jsou předem předobjednáni ti, co budou slavní - a vůbec nezáleží jak se to v životě uděje a jak to tam vyroste samo, vše se objednává (programuje uměle předem podle přání pánů a oponou), to není dobrý život.

Telos (cíl) - hlavní cíl není vidět a prochází malými cíli a hlavní se vyjeví v průběhu, nebo na konci života.

Máme dějiny (jsou dějinami počátků) a historii (historie je popisem začátků). Počátek je to, co se v člověk rodí a rodí se to vždy poprvé a vždy naposled, tyto počátky jsou vždy posvátné a proto se rodí v člověku o svátcích. Kdežto začátek je normální příčinou, která je při činu a vytváří ze sebe účinek (to je kauzalita). Historie popisuje události v kauzalitě - v časové linii, jejím cílem je objektivní pravda, jistota. Ale počátky se v nás rodí (v průběhu života, např. domov a s tím spojené asociace - vůně polévky) a vždy poprvé a naposled, proto každý ježíšek má být obdarováváním těch ostatních, jako by to bylo obdarovávání poprvé a naposled. Počátky jsou idee,. T. G. Masaryk: stát se živí idejemi z nichž vznikl. Ideje jsou ty počátky. Pokud se tyto počátky znovu nerodí v těch lidech, tak je ten stát jen ekonomickou záležitostí. Nemá posvátnost a tedy ducha, je zbytečné mluvit o nějaké lásce k národu (vlastenectví, je nyní urážka, máme být kosmopolitní) k sobě. Počátky jsou něco, co ten život (státu, člověka, atd.) udržuje, ale opětovně je prožíváme tou metexis (účastenství, prožívání v hmotě). Člověk není jen bytost, která se žene k zářné budoucnosti vpřed. Ti naši zemřelí jsou stále s námi a není pravda, že jsou pryč. Člověk je jenom tehdy plným člověkem, když žije i s těmi mrtvými. Když nám zemře blízký člověk (kterého jsme hodně milovali), tak tím, jak nám schází, tím scházením, je s námi. A to ticho co cítíme, když přijdeme na ten hřbitov, to je ticho, kterým ti mrtví s námi vstupují do zvláštního rozhovoru. Toto ticho v nás probouzí svědomí. Ty mrtví k nám patří více, než si myslíme. V minulosti jsou počátky, od kterých se nelze osvobodit a pokud se v lidech nerodí, tak právě počátky dělají z člověka morální bytosti.

Morálka se nedá lidem předávat jako vyjmenovaná slova po B, morálka se nepředává, ale rodí (v dětech probouzí).Dobro není žádný předmět, ale je celek, který nemá okraje (margo), proto není předmět - dobro je součástí ducha. To co není předmětem se do dětí dostává jen tehdy, kdy učitel děti přivede do napětí bytostného tázání, ve kterém se tomu dítěti a jeho dušičce zrodí to dobro, ta se nepředává jako definice, jak si to myslí dnešní lidé na ministerstvu š. To nejde!! To se musí v dětech probudit, zrodit. To co není hmotné a nedá se na to položit ruka, to se musí v tom druhém zrodit, jinak se to do něj nedostane. Jak má mít úctu ke starému, když to co je dobré musí být stále přemocňováno (neustále leště lepší), staré jenom překáží. Počátky jsou tím, k čemu ten člověk musí být probouzen a to má být v televizi a Facebooku.

Východisko: štěstíčko je jenom muška zlatá, život je velká obstarávačka, štěstí znamená, že máte v sobě hodně bytí (politika, teorie). A nejvíc bytí má v sobě ten člověk, který se vyhloubí tak, že má v sobě tu plnou nicotu a pozná bytí principem stejného stejný a má tedy pak v sobě všecko. Každý má v sobě duši, která nemá okraje a do té duše se vejde vše (Herakleitos) - bozi, lidé, země, svět - čtveřice se usebere do člověka přes jeho myšlení a pak se musí vlastnit (zabydlet, musím se s tím ztotožnit, nejvlastnější a to je něco, co se nejobtížněji poznává, to je to skrz co žijeme. K tom se člověk dostává, kdy vede rozhovor se sebou samým, ale musí to být na kost pravdivý).. Pak se dostává do stav, kterém se říká: galénetes psychés - tišina duše, a tišina duše je štěstí (láska, vědomí atd.). Je to něco, co člověka uzdravuje. Protože když se dokáže vyvázat geštelu (uvolnit se z běhu života), tak k nám přichází něco nevýslovného, co nás otevírá jinak, než ty povely, které přicházejí z toho geštělu. A tom se má člověk otevřít, kdy se tomu otevřeme, jsme v rozhovoru se samotným bytím. A to bytí, jak do nás vchází, a když má v sobě hodně bytí, pak cítí tišinu duše galénetes psychés, pak je šťastný a nevadí mu, že mu děti nezavolali, že nevyšlo toto a toto...najednou je rád a mí se radovat z malých věcí - z toho, že se může koukat na řeku, že může vidět nebe, nebo si všimne nádherné Prahy, těch mušlí na domech, které mají v sobě perlou a tou je tišina duše galénetes psychés. A to je to, k čemu má ten člověk dozrát. Čím? Usebíráním, které se v poslední fázi uvlastní, stane se jeho součástí. To co se uvlastní, se stává s vámi tímtéž.

Když jsou ve filosofii dvě věci totéž, tak se stanou jednou věcí (dualita se mění v jednotu). A kdy jsou dvě věci stejné ve filosofii, tak jsou pořád dvě. Čili, když se tomu bytí otevřete, stanete tímtéž, máte v sobě hodně bytí a v té chvíli jste šťastnou bytostí. To je založené na tom, že má duši a ta duše to může do sebe pojmout. Pokud člověk jen plánuje a pak kontroluje, tak nejspíše vyhoří. Musíme cítit to bytí, když je člověk a nejvyšším stupni vítězů a je první a vidí jásající davy má hodně bytí, protože ho všichni uznávají, ale toto je možné dosáhnout o samotě v každém věku. Potřebujete k tomu ten rozhovor, který se neskládá z povelů, které ke mě přicházejí, to co musím. My se musíme otevřít k tomu, co nás zakládá, a to je ten pramen z něhož teče náš život. Martin Heidegger básnicky: člověk bydlí na této zemi. Nemusí psát básně, ale otevřít se tomu přesahu, který tu kolem vše je. Knihy, příroda, Praha je toho plná. V tu chvíli jste vyvázáni z toho závodu (přemocňování, závislosti). Toto má být svátek a svátek je vždy velkou vyrovnaností mezi minulostí a budoucností. Všechny svátky byli v den rovnodennosti (v zimě, na jaře v létě, na podzim), protože člověk žije v tom, že je upřen do předu (udělat to, to, to..),vy se musíte dokázat z toho osvobodit a být v rozhovoru s tím, co je tím pozadím, za kterým se ukazuje úplně vše. To za nás nikdo neudělá. To je štěstí, které nám nemůže nikdo vzít a které může dokonce i uzdravovat. Když přijdete do lesa a otevřete se lesu, jak to tam žije, les tím šuměním vás pozdravuje a současně harmonizuje uvnitř, že vás léčí.. Pozdravovat znamená uzdravovat a nechat se uzdravovat bytím a to je základ pro tišinu duše galénetes psychés.

Morálka, láska, dobro, závislost, štěstí, rodina atd. nejsou předměty, ale jsou součástí celku, který nemá okraje a současně jsou součástí boha.

Člověk je ve výkonové společnosti (růst růstu - přemocňování, práce musí být lepší a lepší) a ten výkon je zbožňován.

  • Myšlenka: Učitele ztratili svoji roli probouzení a zrodu (proces, který děti přivede do napětí bytostného tázání), předávají pouze mrtvé definice. To je důsledek pádu naší civilizace - předáváme věci, které nemají ducha - celek, který nemá okraje

Digitální věk - věk Vodnáře

Teze: Dualita sama o sobě nemůže stát a upadá do hmoty (závislost) , místo aby sebou umožnila proudit duchu a tím se odpoutat od závislosti a být svobodný. Dualita je současně prostředek pro pochopení cesty od závislosti k vědomí (závislý, nezávislý, vědomý)

Výsledkem digitálního myšlení je i distanční výuka (digitální škola, bez interakce učitele a žáka), vše digitalizujeme, protože je to lék pro nemocnou společnost.

Anna Hogenová: Žít z vlastního pramene (8.6.2020)

Časové tělo jako možnost a úkol (A. Hogenová)

Pro Posidonia byla filozofie dominantním mistrovským uměním a všechny jednotlivé vědy byly podřízeny filozofii, která sama o sobě mohla vysvětlit vesmír. Všechna jeho díla, od vědeckých po historická, byla neodmyslitelně filozofická.

Přijal stoickou kategorizaci filozofie na fyziku (přírodní filozofie, včetně metafyziky a teologie), logiku (včetně dialektiky) a etiku. Tyto tři kategorie pro něj byly, stoickým způsobem, neoddělitelnou a vzájemně závislou součástí organického, přírodního celku. Porovnal je s živou bytostí, s fyzikou masa a krve, logikou kostí a šlach, které drží organismus pohromadě, a nakonec etikou - nejdůležitější částí - odpovídající duši.. Jeho filozofická velká vize spočívala v tom, že samotný vesmír byl podobně propojen, jako by byl organismus, prostřednictvím kosmické "sympatie", ve všech ohledech, od vývoje fyzického světa až po historii lidstva. https://en.wikipedia.org/wiki/Posidonius

Posidonius (1-2. století před.n.l) rozeznává 3 pohledy a tělo

  • somá (řecky tělo), tvar těla
  • sarkx, to co e pod kůží, maso
  • preixis, oduševnělé tělo

Nyní myslíme Descartesovým (Karteziánským) způsobem René Descartes, Kartézius

Toužil po jistotě ve svém myšlení, jistotu našel ve dvou substancích ze kterých je člověk složen

  • věc rozprostraněná, dá se dělit na menší a menší kousky
  • věc myslící, se nedá dělit
  • proto mezi tyto dvě substance vložil absolutní protiklad, který znamená, že duše nemůže k tělu a tělo k duši (to je naprostý nesmysl). Bůh je nejvyšší instance, když má příležitost, tak propojí tyto dvě substance - říká se tomu okasionalismmus
  • psychofyzický paralelismus - člověk je pochopen jako tělo (Phyzis) a duše (psyché), (Objekt a subjekt), důsledky rozdělení vidíme dodnes, a má to neuvěřitelné množství důsledků (vnímáme tělo jako věc, jako předmět)
  • ukazuje se, že subjekt - objektová figura myšlení je základním neuvědomělým a netématizovaným předpokladem pro myšlení o sobě v celé dnešní době. Člověk byl pochopen jenom jako objekt, dalo se mu číslo a bylo s ním jako s objektem zacházeno
  • Nikdy v dějinách se nezabíjeli lidé továrním způsobem, bez lítosti, efektivně, to se stalo v minulém století. Tady se ukazuje, jak subjekt - objektové vidění světa je velice nebezpečné 
  • subjekt - objektová figura myšlení je součást karteziánského chápání světa a zde je zárodek toho, že tělo se dnes chápe jako předmět
Loading...