Civilizace a změny klimatu

p>Během uplynulé miliardy let na Zemi několikrát zavládla dlouhá období zalednění, z nichž každé přetrvalo desítky milionů roků. Ve čtvrtohorách, asi před 2,6 milionu let, se ustálilo střídání ledových a meziledových dob o stovkách, respektive desítkách tisíc let. Éra, v níž nyní žijeme, se nazývá holocén a jde o poslední meziledovou dobu v délce přibližně 10 300 roků. V jejím rámci pak můžeme pozorovat tzv. klimatické oscilace - výkyvy trvající několik let až desetiletí, jež pokryjí rozpětí jediného lidského života.

Výkyvy klimatu měly zásadní vliv na existenci nejstarších civilizací. Velmi pravděpodobně totiž určovaly fáze jejich stability i úpadku, spouštěly migrační vlny a rozhodovaly o výsledcích bitev. Poslední milion let poznamenaly nejintenzivnější změny podnebí, jež naše planeta prodělala za uplynulých sto milionů roků. Příslušníci rodu Homo a jejich předchůdci se tak vyvinuli v podmínkách, které můžeme označit za klimaticky katastrofické. Přesto si v nich člověk dokázal nalézt své místo a projít vítězně až do holocénu, posledního meziledového období, v němž žijeme dnes.

Boje s rozmary počasí ovšem neustaly ani po éře ústupu ledovců, která skončila zhruba před deseti tisíci lety. Tehdy lidstvo absolvovalo ohromný civilizační skok, provázený zrodem zemědělství a prvních měst i říší. Největším nepřítelem raných zemědělců, ale mnohem později také obyvatel středověkých států se nicméně nestávaly výkyvy teplot, nýbrž katastrofy související s vodou. Úroda obilí totiž primárně závisí na tom, jak na jaře naklíčí zrna - a ta si se změnami teplot poradí překvapivě dobře, zatímco s nedostatkem vláhy nikoliv. Právě katastrofické hydrologické události tak v posledních tisíciletích "hýbaly dějinami": Nutily společenstva k migracím i válkám a přepisovaly politické uspořádání světa. 

Sucho:

  • sucho: před čtyřmi tisíci lety, kdy do indických městských států Harappa a Mohendžodaro vtrhli nájezdníci ze severu. O následné brutalitě svědčí řada koster s rozsekanými lebkami, jež se našly v poničených domech - útočníci sídla vyplenili a obyvatele bez milosti povraždili. Okolo roku 1900 př. n. l. došlo v jejich okolí k náhlému vysychání řek a polí. Za zkázou jedné z nejrozvinutějších kultur starověku tak stála extrémní sucha následovaná nejspíš hladomory, takže se místní lidé proměnili ve snadný terč.
  • Kolem roku 2000 př. n. l. totiž zanikla i řada sumerských měst: Vyspělá sídla vynálezců prvního písma podle dochovaných zdrojů padla do rukou mnohem zaostalejších Elamitů a Amorejců - důvodem bylo devastující srážkové minimum  
  • Starý Egypt, právě roky 2150-1990 př. n. l. jeho historie jsou na rozdíl od starších a novějších etap zmapovány tak chabě, že se o nich dokonce mluví jako o temné éře nebo o prvním přechodném období. Jistou představu o tehdejší situaci přináší biblická kniha Genesis: Píše se v ní o sedmi letech hladu, který sužoval země okolo Egypta, načež se přesunul až k deltě Nilu. Ještě výmluvněji pak dopady krize líčí tzv. Ipuwerův papyrus: "Podřízený se stal nadřízeným, země je rozvrácena, lidé vydávají zákony, které jsou proti zemi, lidé berou člověku majetek, pán je v nedostatku..." 
  • Vlna extrémního sucha zasáhla Asii a Evropu v letech 843-775 př. n. l. a odborníci ji někdy označují jako "homérské minimum". Bezmála sedm dekád nedostatku srážek provázela v prvé řadě rozsáhlá migrace v severní a střední části Apeninského poloostrova. Latinové kmen Sabinů z oblasti severně od řeky Aniene a došlo k založení Říma. Ze stejné doby pocházejí první zmínky o Etruscích na poloostrově, kteří ovládli území mezi Tiberou a Alpami. Odkud přesně přišli, nevíme. Jisté však je, že s sebou přinesli neocenitelné znalosti a vědomosti, bez nichž by Řím nikdy nedosáhl svého rozmachu.  
  • Homérská minima však dost možná rozpohybovala i migrační vlnu známou jako "řecká kolonizace". Probíhala zhruba v letech 750-550 př. n. l. a Řekové se během ní usazovali na jihu dnešní Itálie, zatímco další skupiny mířily do jiných částí Středomoří i k Černému moři. Impulz k hledání nového domova vzešel z mnoha řeckých měst prakticky souběžně. A přestože se má všeobecně za to, že migraci spustil rychlý populační růst, pravý důvod mohla představovat vyčerpávající sucha spojená s neúrodou.
  • Začátek konce Říma: Na přelomu letopočtu římské impérium v čele s císařem Augustem prosperovalo - doba totiž nebyla skoupá na vláhu. V dalších obdobích již ovšem tak příznivá situace nepanovala: Kolem roku 130 zachvátila Evropu sucha trvající téměř tři století, načež po krátké pauze propukla v roce 475 nanovo a završila se až s letopočtem 618. Koncem 4. století se přitom římské impérium rozpadlo na dvě části a o něco později západní říše zcela zanikla. Badatelé se snažili nalézt příčinu zkázy kolosálního politického útvaru, jehož dokonale organizovaná armáda neměla ve své éře obdoby. Mluví se o souhře více faktorů, odpověď či chybějící díl skládačky by však mohlo představovat i nepříznivé klima.  
  • Chaos a stěhování národů: S počátkem 2. století totiž nastoupilo dlouhotrvající sucho a písek ze Sahary zavál egyptská pole, jež dlouho tvořila hlavní sýpku Říma. Obilí se nerodilo ani v Hispánii a na Sicílii, a říše tak musela hledat plodící půdu jinde. V důsledku následných nepopulárních zásahů vlády propukaly rolnické bouře a stále častěji docházelo k dezercím či vzpourám legií. Badatelé dokonce prokázali, že pokud v nějakém roce klesly srážky oproti běžné úrovni víc než o 20 %, výrazně vzrostla pravděpodobnost, že vládnoucího císaře někdo zavraždí. Neúroda totiž komplikovala zásobování jednotek a nedostatek stravy značně podněcoval nespokojenost armády i vznik povstání - což se odráželo v tichém souhlasu pretoriánské gardy, osobní císařské stráže, s odstraněním neúspěšného vládce. V letech 235-285 zemřelo násilně 14 z 25 císařů.
  • V roce 395 se obří impérium rozdělilo na východní a západní část, přičemž druhá zmíněná po roce 476 definitivně zanikla. Její rozvrat ovšem nenastal naráz, ale odehrával se v relativně dlouhém období od konce 4. až do 7. století. Tou dobou již Evropou zmítal značný chaos: Kontinent křižovalo mnoho různých etnik i kmenů a každý válčil s každým. Éra, kterou označujeme také jako "stěhování národů", zakrátko pohřbila vše, na čem vyspělá antická civilizace po staletí stavěla. 

V prvních stoletích našeho letopočtu nepanovalo v Evropě, na Středním východě a ani v tehdejší Číně příliš vlídné klima. Co je ale způsobilo? Za příčinu dlouhotrvajícího sucha považují odborníci velké změny sluneční aktivity mezi 2. a 5. stoletím, v jejichž důsledku nastoupilo ochlazení provázené poklesem srážek. Podnebí ovšem ovlivnila i sopečná činnost: Několik mohutných vulkanických erupcí zamíchalo počasím prakticky po celé planetě.  

  • Kolem roku 550 se probudily japonské sopky Ibusuki, Haruna a Aso, zatímco na Kamčatce řádily vulkány Gorelyj, Tolbačik či Klučevskaja. Přidala se i Mauna Loa na Havaji, ekvádorská Pichincha a supervulkán Hekla na Islandu. Už na sklonku 5. století znovu ožil také obávaný Vesuv: V roce 472 explodoval tak mohutně, že popel dopadal až v Konstantinopoli. A roku 512 běsnil natolik, že byli obyvatelé obcí na jeho úpatí osvobozeni od veškerých daní. 
  • Extrém střídá extrém: v letech 535-536 postihly severní polokouli nejextrémnější krátkodobé výkyvy počasí za poslední dvě tisíciletí. Evropu, Střední východ a Čínu zahalila záhadná hustá mlha, jež zastínila slunce, teploty prudce poklesly a lidé se obávali, že nastal konec světa. Vyhladovělé obyvatelstvo starého kontinentu i Asie, vysílené válkami a dlouhodobou neúrodou, pak nedokázalo vzdorovat další ráně: Když kolem roku 541 pronikl do Konstantinopole tzv. justiniánský mor, bleskově se rozšířil po Byzantské říši a Středomoří. V následujících dvou staletích zabila nákaza 25-50 milionů lidí, tedy až třetinu tehdejší globální populace.
  • Obrovská sucha však zavládla rovněž v Jižní Americe a například v Peru vyvolala kolaps kultury Močika. V roce 550 totiž pole i důmyslný systém kanálů zmíněné civilizace pokryl písek, takže obyvatelé museli opustit své domovy a přesunout se na sever. 
  • Ledové intermezzo: Období relativní prosperity provázené myšlenkami počínajícího osvícenství totiž zdánlivě náhle ukončila třicetiletá válka. I zmíněný zvrat měl zřejmě klimatické příčiny: Právě v uvedeném věku totiž vyvrcholila "malá doba ledová" probíhající mezi 14. a 19. stoletím. 
  • Extrémní ochlazení započalo ve 20. letech 17. století a trvalo s malými přestávkami až do roku 1630. Odborníci ovšem zaznamenali příčiny popsaných změn mnohem dřív: Již 20.-70. léta 16. století se v Evropě nesla ve znamení sucha s častými požáry. Poté přišly výjimečně tuhé a dlouhé zimy, načež vrcholila zmíněná "malá doba ledová" provázená neúrodou obilí, na němž tehdejší populace závisela.
  • Když roku 1618 vzplál ozbrojený konflikt, který později vstoupil do historie jako třicetiletá válka, většinou se za jeho příčinu označovaly rozpory mezi katolíky a protestanty či snaha jednotlivých mocností získat nadvládu. Ve skutečnosti se však dost možná válčilo o zdroje: Nikoliv náhodou totiž jedny z prvních bojů propukly na severu v Dánsku, jež bylo tou dobou ekonomicky již zcela vyčerpané neustálým dovozem obilí. Nezbývalo mu tak než rozšířit svá území na jih, a to i za cenu války.  

Zánik současné civilizace:

Pokud by měl člověk náhle "vyklidit pole", muselo by jít o následek nějaké hrozivé katastrofy, například masivní sopečné činnosti nebo srážky s mimozemským tělesem o velikosti přesahující deset kilometrů. Podobná zkáza nastala na konci druhohor před 66 miliony let a nejspíš zapříčinila vyhynutí dominantních dinosaurů i dalších živočichů a rostlin. Kdyby takový meteoroid dopadl na Zemi dnes, lidé by pravděpodobně přežili. Ztráty na životech bychom však počítali v miliardách a společnost by se vrátila do doby kamenné, v lepším případě do středověku.

Těleso o průměru nad třicet kilometrů by už zřejmě zlikvidovalo veškerý pozemský život s výjimkou mikroorganismů. Povrch planety by zůstal ještě dlouho neobyvatelný a po naší civilizaci by zbylo jen velmi málo stop. Vyhubení lidstva by mohla způsobit také pandemie nějaké smrtící choroby nebo exploze supernovy, přičemž následně uvolněná radiace by Zemi doslova sterilizovala.

Podle odhadů energetiků by totiž do 24-48 hodin nastal celosvětový výpadek proudu a následoval by kolaps automatických řídicích systémů. Část osvětlení by udržovaly v chodu solární panely a větrné elektrárny, brzy by je však vyřadilo z chodu zhroucení distribuční sítě. Všechny družice na oběžné dráze by postupně přestaly fungovat a mnohé by shořely v atmosféře či dopadly na zemský povrch.

"Dole" na Zemi by nápadné stopy po nás zmizely po několika desítkách tisíc let, z geologického hlediska tedy velmi brzy. Kdyby přibližně sto tisíc let po smrtící katastrofě přistáli na Zemi vesmírní biologové, nenašli by žádné nesporné důkazy o našem původním rozmachu.

Příroda by si každopádně své území brala velmi rychle zpět: Podle propočtů a simulací by například v kanadských lesích již za 50 let nebylo pod bující vegetací vidět na 80 % silnic a za 200 let by potenciální pozorovatel spatřil jen 5 % původní silniční sítě. Nejrychleji by však příroda ničila lidské stavby a komunikace v lokalitách s horkým podnebím. 

https://www.stoplusjednicka.cz/dejiny-psane-podnebim-1-zanikly-velke-civilizace-kvuli-zmenam-klimatu 

https://www.stoplusjednicka.cz/dejiny-psane-podnebim-2-zanikly-velke-civilizace-kvuli-zmenam-klimatu?

https://www.stoplusjednicka.cz/kolaps-civilizace-jak-bude-vypadat-svet-po-cloveku

Loading...