Martin Heidegger

Martin Heidegger (26. září 1889, Meßkirch - 26. května 1976, Freiburg im Breisgau) byl německý fenomenologický filosof, žák Edmunda Husserla, a jeden z nejvlivnějších filosofů 20. století, který ovlivnil mnoho myslitelů, mimo jiné Jean-Paula Sartra. Jeho největší přínos tkví v tom, že obnovil otázku po bytí čili ontologii, kterou podle něho moderní filosofie zanedbala. Až do totálního nasazení na konci války strávil většinu života přednášením na akademické půdě.

Heideggerovo dílo se často dělí na rané a pozdní období, přičemž dělítkem je tzv. "obrat" (die Kehre) někdy na počátku 30. let 20. století. Před svou smrtí Heidegger zorganizoval vydávání svých sebraných spisů, které rozvrhl do 102 svazků; od roku 1975 vyšlo doposud přes 60 svazků. Jeho nejznámějším dílem je Bytí a čas. 

Rickerta nahradil roku 1916 ve Freiburgu Edmund Husserl. Heidegger jej následoval a byl až do roku 1923 Husserlovým asistentem a nejbližším spolupracovníkem. Roku 1920 navázal blízké přátelství s Karlem Jaspersem. V letech 1923 až 1926 byl mimořádným profesorem v Tübingenu, kde se spřátelil s protestantským teologem a významným biblistou Rudolfem Bultmannem. Mezi jeho významné žáky patřil Karl Löwith, Leo Strauss, Hans Jonas, Emmanuel Lévinas nebo Hannah Arendtová, do níž se roku 1925 vášnivě zamiloval. Jejich poměr dlouho netrval, Arendtová se však o Heideggerovi vždycky vyjadřovala s uznáním. V rámci přípravy na profesuru, už jako proslulý učitel, vydal roku 1927 své nejslavnější dílo Bytí a čas a roku 1928 nastoupil po emeritovaném Husserlovi do Freiburgu. Velký ohlas měla i jeho polemika s Ernstem Cassirerem o výkladu Kanta na symposiu v Davosu (1929). 

Martin Heidegger, nejvýznamnější z Husserlových žáků a jeho asistent, který se za nechvalně známých okolností stal i jeho nástupcem, navázal na Husserlovu analýzu časového vědomí. V řadě věcí se však od svého učitele odchýlil a vydal se jinou cestou. Co mu na Husserlově postupu vadilo?

Husserl předně převzal descartovské a kantovské schéma "subjekt - objekt", které ovšem svým fenomenologickým přístupem zároveň zpochybnil: fenomén není ani objektivní, ani subjektivní, neboť se odehrává v souhře, v setkání "subjektu" s "objektem" a oba se na něm podstatně podílejí. Tradiční oddělení subjektu a objektu přitom vyvolává zbytečné otázky po "skutečnosti" předmětu, ačkoliv "skutečný" ve smyslu originální danosti může být pouze fenomén.

Za druhé se Husserlova analýza soustředila jen na pozorující, teoretický přístup člověka ke světu, ačkoliv člověk "zprvu a nejčastěji" není pouhý pozorovatel, ale sleduje nějaké cíle a žije tedy "činně". Právě intence - zaměřenost na předmět - svědčí o tom, že poznání skutečnosti má pro nás obvykle praktický význam, že nám i v poznávání především o něco jde. I tento rys se na utváření fenoménu podstatně podílí a bez něho nedává fenomén valný smysl.

Za třetí se Heidegger rozhodl obnovit dávnou otázku po "bytí" jako takovém, kterou podle něho západní metafyzika zapomněla a nahradila pouhým zkoumáním různých jsoucen. Sloveso "být" tak ztratilo význam a mohlo se i v jazyce stát pouhou "sponou". Toto závažné rozhodnutí ovšem znamenalo rozchod s Husserlem, pro něhož Heideggerova ontologie - otázka po bytí - stála v přímém protikladu k programu fenomenologie. Právě otázkám po bytí a po "věcech o sobě" se fenomenologie chtěla vyhnout.

Heideggerova metoda přesto zůstává fenomenologická: je to nesmírně pečlivá, podrobná analýza "pobytu" (německy Dasein), lidské existence na světě. V tomto rozboru se předně ukáže nezrušitelná vazba pobytu k jeho světu: člověk je vždycky někde a je tak přirozeným středem svého vlastního světa, prostorového "okolo". V německém da-sein (pobývat, vést svůj život) je tento vztah k nějakému "zde" výslovně vyjádřen. Na světě není sám, nýbrž s jinými lidmi, s nimiž vytváří jakýsi společný postoj a mínění, neosobní a neurčité "ono se" (das Man)

Loading...