Přemyslovci

Spytihněv I. byl český kníže, syn prvního historicky doloženého českého panovníka z rodu Přemyslovců, Bořivoje I. a jeho manželky, sv. Ludmily. Vládl v letech 894 až 915. Za jeho vlády byly položeny základy Pražského hradu jako opevněného sídla. Zemřel v roce 915 a je pohřben do hrobky v kostele Panny Marie na Pražském hradě.

Vratislavův starší bratr Spytihněv I. vládl v letech 894 - 915 a během této doby položil základy Pražského hradu jako opevněného sídla. Zemřel v roce 915 a byl pohřben do hrobky v interiéru kostela Panny Marie na Pražském hradě. Právě Spytihněvovu DNA se na rozdíl od Vratislavovy podařilo rozluštit a vrátit tak oběma bratrům podobu. Data získaná z DNA jsou o to cennější, protože Spytihněvův hrob nebyl řádně označen a panovala pochybnost, zda se opravdu jedná o jednoho z Přemyslovců. Ostatky byly určeny pouze vylučovací metodou. Rozbor DNA však hypotézu z 50. let minulého století, kdy byl hrob objeven, potvrzují. Na stejném místě leží i Spytihněvova manželka, o které však zatím nevíme vůbec nic. Ve Vratislavově hrobce byla oproti tomu nalezena zachovaná autentika (listina s jeho jménem), takže o jeho ostatcích nebylo pochyb.

Vratislav I. se narodil v roce 888 a zemřel přesně před 1 100 lety, v únoru roku 921. Byl českým knížetem, mladší syn Bořivoje I., prvního historicky doloženého českého panovníka z rodu Přemyslovců. Právě o Bořivojovi se vědci domnívali, že odpočívá v hrobě označeném K1 v lodi předrománské rotundy svatého Víta. Archeologický průzkum hrobu, při kterém byla objevena hlína s příměsemi z pozdější doby, však tuto domněnku vyloučil. V současné době tak místo jeho hrobu neznáme. Matkou Vratislava I. byla svatá Ludmila. Podle legend to byl schopný panovník, který se po smrti svého staršího bratra Spytihněva I. ujal vlády. Stal se také otcem svatého Václava. Pohřben je v bazilice svatého Jiří na Pražském hradě, kterou v roce 920 založil.

Kníže Vratislav I. byl mladším bratrem Spytihněva. Legendy popisují Vratislava jako schopného panovníka, který expandoval za hranice české kotliny. Po smrti Spytihněva se ujal v roce 915 vlády, zemřel v roce 921. Pohřben je v bazilice sv. Jiří na Pražském hradě, kterou v roce 920 založil.

Od 11. století sahala moc Přemyslovců trvale také na Moravu, kterou spravovala jejich moravská větev jako údělná knížata olomoucká, brněnská a znojemská. Znojemská větev vymřela jako první - její poslední představitel Konrád II. Ota se stal českým knížetem, zemřel ovšem už v roce 1191. Brněnská větev skončila s bratry údělníky Spytihněvem a Svatoplukem na přelomu 12. a 13. století. Spytihněv žil velkou část svého života uvězněný na hradě Přimda. Posledním představitelem olomouckých Přemyslovců byl kaplan Sifrid, který zemřel v roce 1227. Poslední zprávy o vedlejší linii rodu, Děpolticích, byly v roce 1247.

Po státní krizi v poslední čtvrtině dvanáctého století na trůn usedl Přemysl Otakar I. a skončila tak řada rychle se střídajících knížat (sám Přemysl byl ostatně jedním z nich). Roku 1212 Přemysl I., dokonale využívající situace v říši, zajistil pro své potomky dědičný královský titul. V době vlády jeho syna Václava I. se česká zahraniční politika změnila z dosavadního víceméně defenzivního postoje na ofenzivní.

Přemyslova situace v této době byla komplikována rozchodem s první manželkou Adlétou a novým sňatkem s Konstancií. Za jistý vrchol Přemyslova snažení bývá tradičně vykládán zisk Zlaté buly sicilské, privilegia upravujícího poměr českých zemí k Říši a zaručujícího dědičnost českého královského titulu

V osobě krále Přemysla Otakara II., syna Václava I., se v roce 1253 počet mužských členů rodu omezil jen na jednoho. Přemysl měl jen jednoho legitimního syna, Václava II. a ten také jen jednoho přeživšího mužského dědice, Václava III. Královská linie rodu Přemyslovců, k němuž se váží počátky české státnosti, skončila nečekaně zavražděním mladého Václava III. v Olomouci dne 4. srpna 1306.

Přemyslovská linie poté ještě pokračovala po přeslici v dalších královských dynastiích, což byli Lucemburkové (1310-1436), Habsburkové (1436-1457), Jagellonci (1471-1526) a opět Habsburkové (1526-1740), posléze Habsbursko-Lotrinská dynastie (1740-1918). Žili také ještě královští levobočkové a hlavně představitelé významné, ale tentokrát už opravdu poslední vedlejší linie rodu - opavští Přemyslovci, potomci Přemysla Otakara II. a jeho milenky, rakouské šlechtičny Anežky z Kuenringu.

Václav I.

Václav I. využil zlepšení vztahů se svým jižním sousedem a neváhal na něj zatlačit, aby ho přinutil svolit k zásnubám Fridrichovy neteře Gertrudy s českým princem a dědicem trůnu Vladislavem. Zrádný Fridrich dle svého zvyku nedržel slovo a nabídl Gertrudu císaři, ale český král se nevzdal a právo pro Vladislava vybojoval. Svatba se konala na jaře roku 1246 a byl to od Václava prozíravý krok v poslední chvíli, neboť téhož roku v létě Fridrich II. Bojovný zemřel. Václav I. tak měl velké vítězství v boji o babenberské dědictví na dosah. Rakouská knížata mladého kralevice Vladislava přijala, avšak na začátku roku 1247 jeho životní pouť skončila, když podlehl ve dvaceti letech neznámé nemoci. A s ním jakoby odešla i síla českého krále na další boj.

Roku 1248 ztratil Václav i svou ženu Kunhutu. Ne snad, že by pro ni příliš truchlil. Kromě lovu jako by ho nic nezajímalo. Ne neprávem mu někteří šlechtici a duchovní opatrně vyčítali, že zanedbává vládu. Pro jinou část české šlechty to bylo ideální podhoubí pro vzpouru. A koho si našli, aby ji zaštítil? Přemysl (jak byl znám v českých zemích) Otakar (jak jej později poznala cizina) byl druhorozeným synem a jeho dráha měla původně směřovat k vysokým církevním funkcím. Byl však mimořádně ambiciózní, čímž se podobal svému otci. Po smrti Vladislava se náhle mladému Přemyslovi otevřela cesta na trůn.

Václav I. se synovou vzpourou nabyl na houževnatosti a síle. Jeho ústup byl pouze strategický. Potřeboval čas. Nezbylo mu mnoho českých spojenců, ale ti nejvěrnější se shromáždili kolem Boreše z Rýzmburka. Zahraniční pomoc dostal Václav z Míšně a ze Saska, ovšem nikoliv zadarmo.

Václav I. byl znám pro svou nelibost ke zlatu. Ale dobře si uvědomoval, jak libě na něj reagují jiní a štědrost k německým rytířům z politických důvodů nikdy netajil. Díky tomuto spojenectví vytvořil silnou alianci, o kterou se v bitvě u Mostu mladý kralevic rozbil i se svými odbojnými šlechtici. Nejedna urozená hlava padla a mladý Přemysl si pak pobyl v zajetí na hradech Přimdě a Týřově.

Nezůstal tam však příliš dlouho. Roku 1249 se se značnou pomocí Anežky České, na kterou její bratr Václav I. vždy velmi dal, otec a syn usmířili. Tak akorát včas, aby český král získal silného spojence pro dokončení svého dlouhého boje o Rakouské vévodství. Babenberské dědictví totiž stále čekalo na svého nového vládce. A Václav už byl v této hře velmi zkušeným hráčem. Václav I. jen pokračoval v ověřené tradici svých předků. Gertruda Babenberská, vdova po Vladislavovi, na manžely zrovna štěstí neměla. Mladý Přemyslovec jí zemřel záhy po svatbě a ani další manžel Heřman Bádenský s ní příliš dlouho nepobyl. Říká se, že byl moc slabý, proto ho otrávila, aby si uvolnila ruce k dalšímu sňatku. Její nároky na dědictví tím ovšem slábly. A tehdy počal čas sklizně pro Václavy dlouholeté vojenské, politické i diplomatické tahy. Roku 1251 přijelo za králem poselstvo s rozhodnutím vlivných rakouských knížat. Jejich země se zmítala v chaosu. Potřebovali konečně silného vévodu, který by zemi přinesl klid, ukončil násilnosti a několik let bezvládí. Přišli tedy za českým králem Václavem I., aby mu opuštěné vévodství nabídli. Nebylo by divu, kdyby se král o přízeň rakouských knížat zasloužil i značnými dotacemi z královské pokladnice. Nevíme to jistě, ale Václav I. vždycky užíval všech možných prostředků k dosažení svého.

Co neuskutečnil Vladislav, zůstalo na Přemyslovi. Konečně poznal potenciál svého syna a nasměroval ho cestou, která z něj později učinila legendárního přemyslovského krále železného a zlatého. Přemysl svůj nově nabytý titul rakouského vévody zpečetil svatbou s Markétou Babenberskou, o třicet let starší vdovou po králi Jindřichovi, která mu zajistila dědičné právo na Rakouské vévodství. Čekal ho ještě další boj.

Gertruda se totiž poté vdala potřetí a své nároky uplatňovala skrze nového manžela, haličského knížete Romana, blízkého příbuzného uherského krále Bély IV. Uherský král zaútočil a až do podzimu roku 1253 musel Přemysl o své panství tvrdě bojovat, čímž trpěly nejen Rakousy a Štýrsko, ale i Morava. Mladý rakouský vévoda však své území uhájil a dokázal, že je připravený na budoucí roli českého krále. Právě včas. Babenberské dědictví bylo uchráněno a bezpečně připojeno k Českému království a boje utichly.

https://www.stoplusjednicka.cz/velky-boj-jednookeho-krale-proc-usiloval-vaclav-i-o-babenberske-dedictvi?

Přemysl Otakar II.

Přemysl Otakar II. se narodil v roce 1233 jako druhorozený syn českého krále Václava I. A tak trůn, jak už to ve středověku chodilo, náležel jeho staršímu bratrovi Vladislavovi. Na Přemysla čekala církevní kariéra. Ale osud tomu chtěl jinak. Vladislav totiž v roce 1247 náhle zemřel a čtrnáctiletý Otakar se stal jediným královským dědicem.

Král Václav se se smrtí syna vyrovnal po svém. S lahví v ruce. Vladařské povinnosti odsunul na druhou kolej. Kdo ví, co by se dělo, kdyby Otakara část vzpurné šlechty neprohlásila mladším králem. Václav nemohl nic dělat. Většina šlechty se postavila za mladého prince, a tak král prchl do německé Míšně. Otakar se stal jediným vládcem země, vyhráno ale neměl. Bylo potřeba zničit nejvěrnější otcovy stoupence. Tak se vydal na podzim roku 1248 dobýt Most, poslední baštu odporu. Situace se mu ale vymkla z rukou a jeho vojsko bylo poraženo. Václav toho využil, dobyl zpět Pražský hrad a zlobivého mladíka potrestal. Dostal domácí vězení. V královském stylu, měl pro sebe celý hrad Přimdu! Paty nesměl vytáhnout jen několik týdnů. Otec s ním měl velké plány.

V sousedním Rakousku vymřel vládnoucí rod Babenberků. Zůstaly jen dědičky-ženy. Mezi nimi byla i nejstarší sestra posledního Babenberka, ovdovělá Markéta. A tak se v roce 1252 konala velká svatba. Pohledný Otakar ale nadšený nebyl. Vždyť Markéta byla o třicet let starší než on! Těšilo ho jen to, že se České království rozrostlo o bohaté Rakousy a Štýrsko. Následníka trůnu od padesátileté manželky ale očekávat nemohl...

https://www.stoplusjednicka.cz/premysl-otakar-ii-kral-ctizadostivy-vzpurny

1.5.2021 Josef Žemlička - "Říše" posledních Přemyslovců: Přemysl Otakar II. a Václav II.

Klášter Porta Coeli

Po manželově smrti v roce 1230 se Konstancie věnovala zakladatelské činnosti. Přála si založit v Praze ženský cisterciácký klášter, a proto zakoupila od řádu německých rytířů kostel a další majetek v německé osadě Poříčí. Později však tento kostel s přilehlým dvorcem věnovala špitálu sv. Františka. Nakonec vytoužený klášter založila na Moravě: nejpozději roku 1233 (možná už o tři roky dříve) položila základ konventu Porta Coeli (Brána nebes) v Předklášteří u Tišnova. Na svého královského syna Václava I. měla společně se svou nejmladší dcerou Anežkou zřejmě větší vliv, než manželka Kunhuta Štaufská. Královna vdova se snažila být prostředníkem při bratrských neshodách Václava a ctižádostivého Přemysla. Přemysl byl v roce 1239 pohřben v Porta Coeli, které matce společně s bratrem pomáhal založit.

1230 myšlenka na založení kláštera se zrodila již za života krále Přemysla Otakara I (†15.12. 1230). Založení uskutečnila královna Konstancie po smrti manžela za velké podpory obou svých synů Václava I (byl otec Přemysla Otakara II) a Přemysla
1232 počátek stavební aktivity
6. 2. 1233 podepsána listina s pečetí královny Konstancie, příchod prvního konventu
31. 10. 1234 podepsána vlastní zakládací listina markrabětem Přemyslem
1239 posvěcení baziliky Nanebevzetí Panny Marie
6. 12. 1240 smrt královny Konstancie v Porta coeli a její pohřbení v bazilice

31. 10. 1234 podepsána vlastní zakládací listina markrabětem Přemyslem
1239 posvěcení baziliky Nanebevzetí Panny Marie
6. 12. 1240 smrt královny Konstancie v Porta coeli a její pohřbení v bazilice
13.-14. stol. rozvoj kláštera
1428-1436 sestry pobývají během husitských válek v klášteře cisterciaček na Starém Brně, zpustošení kláštera
1436-1465 abatyší se stává Alžběta IV, nazývána druhou zakladatelkou kláštera, obnova kláštera
1454 znovuvysvěcení baziliky
1619-1625 konvent pobývá za stavovských válek na hradě Pernštejně, při vpádu Švédů je klášter ostřelován, zmatky reformace zasáhly i komunitu v Porta coeli
17.-18. stol. i přes tyto události se klášter dál úspěšně rozvíjí, konvent čítá až 60 sester, vzniká dnešní stavební podoba kláštera a komplexu hospodářských budov
2. 3. 1782 vydán dekret o zrušení císařem Josefem II
19. 3. 1782 konvent 52 sester opouští klášter, bazilika přechází do správy farnosti klášterní budovy jsou prodány do soukromých rukou a přeměněny na textilní manufakturu
21. 6. 1861 ženský cisterciácký klášter v Marienthalu v Horní Lužici (Německo) zakoupil zrušený klášter Porta coeli a celé panství
1900 zahájena stavba nového konventního kostela
19. 5. 1901 brněnský biskup František Bauer vysvětil nový konventní kostel
23. 5. 1901 obnoven řeholní život v klášteře Porta coeli řádovými sestrami z Marienthalu
1920 probošt Bernhard Gícha s pěti řeholními sestrami odešel do dánského Allerslevu, aby tam založili nový klášter (dnes opatství Mariina Srdce v Sostrupu)
1950 zrušení kláštera komunistickým režimem, konvent se rozchází, část smí jako civilní osoby bydlet a pracovat ve vymezených prostorách
12. 11. 1989 slavnostní bohoslužba k příležitosti svatořečení Anežky České, dcery zakladatelky kláštera královny Konstancie, založena tradice každoročních poutí ke sv. Anežce
1989/90 obnovení řeholního života
2001 oslava 100. výročí znovuosídlení kláštera

28.2.2021 Podívat se do tváře dvou přemyslovských knížat umožnila práce mezinárodního česko-brazilského týmu, který podle lebek vytvořil digitální rekonstrukci obličejů. Odborníci kombinací několika metod došli k podobě, jakou mohli mít synové svaté Ludmily, Spytihněv I. a Vratislav I. Informoval o tom člen týmu, geoinformatik Jiří Šindelář. Český expert doplnil, že stejným způsobem pracuje tým na možné podobě tváře právě sv. Ludmily a také sv. Václava.

"DNA nám ukázala, že měli modré oči a vlasy světlé, nazrzlé. Nevíme však, jaký přesně měli odstín. Stejně tak hádankou zůstane, zda nosili vousy nebo jakou volili úpravu vlasů."

Metodika rekonstrukce obličeje podle lebky se na vědecké bázi rozvíjí od 70. let 20. století. V té době začalo zkoumání vzájemných vztahů mezi tvarem lebky a tvarem obličeje. Dnes existuje několik postupů, podle kterých lze s větší či menší úspěšností vytvořit podobu člověka pouze z kosterních ostatků. V nejjednodušší formě se využívá kresebná metoda.

Základem rekonstrukce obličejů Spytihněva, zakladatele Pražského hradu, a Vratislava, otce sv. Václava, se stala dokumentace jejich lebek při antropologickém posuzování kosterních ostatků v letech 2015 až 2017, kdy vznikly jejich digitální kopie.

"Cicero Moraes využil kombinaci dvou trojdimenzionálních metod rekonstrukce obličeje, metody anatomické a metody hloubky měkkých tkání," popsal Šindelář.

Svalová hmota obličeje

Metoda anatomická využívá skutečnosti, že lebka poskytuje jednoznačné informace o úponech jednotlivých svalů. Metoda měkkých tkání využívá znalosti tloušťky měkkých tkání na předem definovaných konkrétních místech na lebce. Moraes nejprve zkoumal úponová místa na lebce a na základě jejich robustnosti byla vytvořena svalová hmota obličeje. Svalovou vrstvu pak pokryla simulovaná hmota podkožního tuku a kůže. Vznikl tak základní rekonstrukční model.

https://www.novinky.cz/veda-skoly/clanek/jak-vypadali-premyslovci-vedci-rekonstruovali-jejich-obliceje-40352455#

Kdo byli Vratislav a Spytihněv

Spytihněv proso, Vratislav ryby

Díky analýze stabilních izotopů uhlíku (δ13C) a dusíku (δ15N) také dnes víme, co převážně oba bratři jedli. Tato metoda umožňuje stanovit podíl živočišných proteinů a rostlin se specifickou fotosyntetickou drahou. Podle naměřených dat pak můžeme říci, že Spytihněv jedl výrazně více prosa a méně sladkovodních ryb než jeho bratr. U Vratislava analýza naopak potvrdila výrazně vyšší obsah živočišných proteinů a potenciální podíl sladkovodních ryb.

Proso přitom bylo typické spíše pro skupiny populace s nižším socio-ekonomickým postavením, než jaké měli knížecí bratři. Doktor Jan Frolík však v této souvislosti dodává, že "domněnka o prosu jako stravě chudých je naše současná představa a nemusí odpovídat situaci v 10. století. Navíc je nutné vzít v úvahu individuální dietní preference nebo například rozdílný přístup k postním pravidlům obou bratrů. To by velký rozdíl v jejich výživě vysvětlovalo."

Radiokarbonové datování ostatků pomohlo vědcům upřesnit věk obou bratrů. Spytihněvovi bylo přibližně 40 let, když zemřel. Legendy mluví o 36 letech. Vratislav se dožil přibližně stejného věku, nicméně dobové záznamy jej pohřbívají již jako 33letého muže.

https://zpravy.aktualne.cz/domaci/tvare-nejstarsich-premyslovcu-spytihneva-i-a-vratislava-i/r~b2d74268778411eba22aac1f6b220ee8/

24.12.2020 Přemysl Otakar II. byl zcela bez pochyby jedním z nejvýznamnějších českých králů a ve své době to byl rozhodně jeden z nejmocnějších mužů Evropy. V pátek to bude přesně na den sedm set šedesát sedm let, co se stal českým králem oficiálně. Ale u moci byl mnohem dříve.

Přemysl dostal od svého otce na starost Moravské markrabství. Proč následovalo to, co následovalo, o tom se historikové přou dodnes. Víme jen, že Přemysl vytáhl proti svému otci Václavu I. a byl v tom mimořádně úspěšný. V jednu chvíli držel skoro celé Čechy, ale vlivem spojenců obou stran nakonec vyšel Přemyslův otec Václav z boje vítězně. Rebelové byli uvězněni... včetně Přemysla. Ten ale dostal poměrně rychle milost, i když ho jeho otec degradoval zpátky na moravského markraběte.

https://g.cz/premysl-otakar-ii-vedel-ze-kdyz-budujete-risi-nemusite-hrat-vzdycky-ciste/?

zobrazit více..