Kohout Petr

Mgr. Petr Kohout, Ph.D., (*1986) vystudoval botaniku a mykologii na Tartuské univerzitě v Estonsku. Působí v Mikrobiologickém ústavu AV ČR a na Přírodovědecké fakultě UK. Věnuje se především ekologii hub, soužití hub s kořeny rostlin (mykorhizní sítě) a významu hub v ekosystémech  (např. koloběh živin a uhlíku) či biogeografii rostlin a hub (např. invaze hub spojené s procesem invazí hostitelských rostlin). Zabývá se také ekologií mykorhizních hub a vývojem nových metodických přístupů k jejich studiu. V roce 2019 získal Cenu Neuron pro mladé nadějné vědce v oboru biologie. Petr Kohout je laureát vědecké ceny Neuron 2019, je autorem či spoluautorem více než 30 vědeckých publikací (s cca 2000 citacemi dle Web of Science a H-indexem 14), z nichž tři patří mezi „Highly Cited Papers“. Jeho práce byly publikovány v řadě prestižních vědeckých časopisů (např. Science, Nature Communications, ISME Journal, New Phytologist, Molecular Ecology). Významně spolupracuje s Katedrou ekologie, s prof. Davidem Štorchem a prof. Pyškem či s Katedrou botaniky, s prof. Tomášem Herbenem a doc. Zuzanou Münzbergovou.

Petr Kohout, názory:

  • Mechanismus mykorhizních sítí je proto klíčový i pro výzkum globálního oteplování. Vlivem odlesňování totiž dochází k odumírání mykorhizních sítí, navíc kvůli rostoucí globální teplotě začínají tropické houby nahrazovat své v ukládání uhlíku schopnější severské kolegyně (ektomykorhiza).
  • Půdní houby hrají důležitou roli v ovlivňování klíčových procesů ekosystému. Půdní houby působí například na koloběh živin, rostlinnou produkci, ale přispívají i k čistotě vody, vzduchu a potlačení půdních organismů, které škodí rostlinám a živočichům.
  • Oba jevy (ektomykorhiza, endomykorhiza) pak vedou k tomu, že se do země ukládá méně uhlíku, což zase posiluje globální oteplování. Pokud se podle vědců do roku 2100 nesníží produkce emisí uhlíku a vzroste teplota, může se snížit podíl podzemních sítí tvořených severskými houbami o 10 procent.
  • Stromy přemění oxid uhličitý na cukry, které transportují skrze kořeny do mykorhizních sítí a ty spolu s kořeny stromů představují velkou zásobu uhlíku. Na základě současného výzkumu víme, že mykorhizní sítě významně snižují rychlost, jakou se oxid uhličitý dostává z těchto zásobníků zpět do atmosféry
  • Ořešák je schopný takzvané alelopatie: do půdy kolem sebe vylučuje toxickou látku juglon, která potlačuje růst vegetace. Látka brání u napadených rostlin řádnému fungování fotosyntézy nebo přijímání vody a ty pak velmi rychle umírají.
  • Pokud se les zcela vykácí, zemře i jeho podzemní síť. Šance nově vysazených semenáčků na přežití se tím pak snižuje a obnova lesa trvá mnohem déle. Ochrana lesa před prudkým sluncem a větrem zeslábne a les pak začne ztrácet svou přirozenou vlhkost. To vede k narušení podhoubí a rozbití redistribučního systému. Stromy mezi sebou ztratí kontakt, nemohou efektivně sdílet živiny či si předávat informace o hrozícím nebezpečí. Takový les se v důsledku stane zranitelnějším vůči parazitům.
  • Globální distribuce hub a jejich distribuce je zásadně ovlivňována klimatickými faktory. Zatímco diverzita rostlin a živočichů dosahuje nejvyšších hodnot v tropech, naopak nejvyšší hodnoty houbové diverzity byly zaznamenány v temperátních oblastech severní polokoule. Potenciální změny klimatu mohou negativně ovlivnit výskyt mykorhizní hub (soucitlivější na změnu klimatu), které usnadňují život rostlinám, zatímco patogenní druhy, které stejné rostliny napadají, budou ovlivněny méně. Zatímco u 453 nejběžnějších druhů mykorhizních hub je obvyklé rozmezí průměrných ročních teplot, které tolerují, zhruba 5 °C, mezi 160 druhy, které jsou patogenní pro rostliny, je to 9 °C.
  • Jeden z nejrozšířenějších symbiotických vztahů na planetě představuje mykorhizní symbióza, kterou najdeme u více než 90 % rostlinných druhů, jež po většinu života hostí ve svých kořenech symbiotické houby. Mykorhizní vztah, stejně jako ostatní mutualistické symbiózy, je prospěšný pro oba zúčastněné partnery. Na jedné straně zelená, fotosyntetizující rostlina zásobuje mykorhizní houbu uhlíkatými látkami v podobě jednoduchých cukrů (glukózy či fruktózy), na straně druhé vláknitá houba kolonizující kořen hostitelské rostliny, ze kterého proniká do okolní půdy, získává vodu a minerální živiny, a ty následně transportuje do rostliny.
Loading...