Pohádky, tradice

Sledujeme je v televizi, čteme o nich v knížkách, vyprávíme je našim ratolestem a trávíme s nimi své dětství. Pohádkové příběhy se postupem času staly běžnou součástí našeho života, jsou s námi odjakživa. Zatímco dnes je ale možné pustit si pohádku letmým stisknutím tlačítka od televize, naši předkové to tak jednoduché neměli.

Původní pohádky se totiž předávaly vyprávěním z generace na generaci. Pro dětské publikum ale tehdy určené rozhodně nebyly, často totiž obsahovaly sex nebo násilí. Šťastný konec, který je pro dnešní pohádky tak typický, v nich zaručený také nebyl, píše Jan Červenka ve své knize O pohádkách.

První autentické záznamy o pohádkách v ústní tradici na našem území pochází z 19. století. Lidové příběhy tehdy znali především tuláci nebo potulní žebráci, kteří si jejich vyprávěním na cestách vydělávali. Příběhy o princeznách, dracích a kouzlech poté sesbírali spisovatelé, kteří je sepsali do sbírek, kde pohádky získávají kultivovanější podobu.

"Někteří badatelé tvrdí, že pocházejí už z doby železné nebo doby bronzové, jiní kladou počátek pohádek do neolitické revoluce nebo do počátků zemědělství," řekl ve vysílání ČT24 folklorista a etnolog Petr Janeček z Ústavu etnologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.

V rozsáhlé studii z roku 2016 portugalská literární historička Sara Graça da Silvová společně s britským evolučním antropologem Jamshidem Tehraním dali dohromady 247 typů pohádek. Sledovali přitom, kterými jazyky a v jakých variantách se pohádky vyprávějí v různých částech světa.

Pohádka O čertu a kováři může mít kořeny v době bronzové

Mezi nimi byla například i pohádka O čertu a kováři, která se traduje takřka po celé Evropě. Kromě oblastí Česka a Slovenska, kde ji zaznamenala Němcová pod názvem Neohrožený Mikeš, se její další varianty objevují také například v Albánii, Portugalsku nebo na ostrovním Islandu. Pohádka je podle vědecké studie přitom s vysokou pravděpodobností starší než Nový zákon, má být stará až šest tisíc let.

Čert v pohádce nabídne kováři, že mu výměnou za jeho lidskou duši propůjčí zázračnou schopnost spojit jakékoliv dva materiály dohromady. Řemeslník ale chtivého ďábla přechytračí a dovednost využije k tomu, aby pekelníka přikoval ke skále. Některé verze místo skály uvádí i strom nebo jiný útvar

Podle vědců se tato základní zápletka vyskytuje v různých verzích od Indie po Skandinávii. Může sahat až do dob, kdy v těchto částech fungovala takzvaná protoindoevropská společnost, u které se předpokládá, že uměla pracovat s kovy. Podle studie je podobně stará i pohádka Kráska a zvíře, ta prý vznikla asi před čtyřmi tisíci lety.

Popelka zřejmě pochází z Číny

Příběh o Popelce je nepochybně jednou z nejznámějších pohádek. Dívku, která při úprku z královského bálu ztratila střevíc, si lidé nejen v Česku spojují zejména s filmem Václava Vorlíčka Tři oříšky pro Popelku z roku 1973. Ve své sbírce pohádek ji v Čechách zachytila Němcová, pohádku nicméně zná celý svět.

Zatímco v tuzemské verzi hrají jednu z ústředních rolí tři kouzelné oříšky, v nichž se ukrývají šaty, pohádka se vypráví v nejrůznějších podobenstvích od Vietnamu po Island. Zatímco v Norsku je Popelka ve skutečnosti dcerou krále, v gruzínské variantě je její otec nejubožejší žebrák v zemi. Nejkrutěji pohádku odvyprávěli bratři Grimmové, kteří nechali ptáky, aby Popelčiným zlým sestrám vydrápali oči.

Viktoriánská badatelka Marianna Coxová v roce 1893 publikovala studii, v níž srovnala až 345 variant příběhu o Popelce. První záznamy o pohádce přitom pochází až z 10. století, kdy se vyprávění o ztraceném střevíčku tradovalo ve středověké Číně

Hloupého Honzu zná celá Evropa

Dalším dětským příběhem, který má v Čechách tradici, je ten o hloupém Honzovi, jenž se vydal do světa za štěstím. Obvykle místo toho ale nalezne draka nebo jiného netvora či překážku a vysvobodí ze zajetí princeznu. K ní v českých pohádkách obvykle dostane za odměnu i půl království.

Českých variant pohádky o Honzovi je mnoho, podle Janečka má nicméně podobného hrdinu celá Evropa. "Tato pohádka je rozšířená po celé Evropě. Má svou podobu v Anglii, Německu, Polsku i dalších zemích. Společné pro hlavního hrdinu je jeho hloupost a to, že se jmenuje pro danou zemi tradičním jménem, jako třeba Honza, John, Hans a podobně

https://ct24.ceskatelevize.cz/kultura/3238630-pohadky-ktere-pretrvaly-tisicileti-koreny-nekterych-mohou-sahat-az-do-starovekych<br>

25.12.2020 Vánoční svátky na Těšínsku a Jablunkovsku si i po staletích uchovávají svůj magický náboj. Režie I. T. Grosskopfová

Vánoce nás vybízejí k odpočinku, k přehodnocování, k vyprávění příběhů. Jsou i symbolem usmíření, sounáležitosti s ostatními lidmi a zároveň by měly napravovat pochroumané mezilidské vztahy. Symbolizují nový začátek. Doprovází je řada tzv. očišťujících rituálů, mezi které patří úklid domova, jenž předznamenává úklid ve vlastní duši. Jak Vánoce vnímali a vnímají goralové? Co pro ně představují? Jak je slavili jejich předkové a v co se proměnily dnes?

https://www.ceskatelevize.cz/porady/1102732990-folklorika/420236100141009-goralske-vanoce/<br>

25.12.2020 Tradiční příběhy, které bychom dnes nazvali pohádkami, bývaly v minulosti drsnější a nemířily jen na děti.

Pohádky patří k Vánocům. Vyprávěly se však už před nimi a vyprávějí se i v kulturách, které Vánoce neslaví.

Pohádkové příběhy doprovázejí lidstvo od nepaměti. Jaká je ale historie těchto příběhů a jak hluboko do historie sahají?

Na tuto otázku ve své studii odpověděla dvojice originálních vědců - literární historička Sara da Silva a evoluční biolog Jamie Tehrani. Oba dali dohromady údaje o rozšíření základních typů příběhů popisovaných v pohádkách a použili na ně metody, kterými se studuje evoluční historie "stromu života". Výsledky předčily očekávání.

Literární vědci rovněž vytvořili obsáhlé databáze jednotlivých typů příběhů. Historii předávání tradičních příběhů tak lze studovat s pomocí metod vyvinutých k výzkumu jiného historického procesu - odštěpování, vymírání a rozrůzňování druhů v průběhu biologické evoluce.

Tento postup použila i zmíněná dvojice výzkumníků. Vědci zvolili skupinu zhruba 450 magických příběhů, což jsou povídačky, ve kterých se vyskytují bytosti či předměty nadané kouzelnou mocí. Mezi ně spadá celá řada známých pohádek, jsou tak nejrozšířenější a nejstudovanější.

Následně badatelé zjistili jejich rozšíření mezi indoevropskými národy - ty zvolili proto, že jejich historické vztahy jsou nejlépe prozkoumané. Data "prohnali" řadou počítačových modelů a statistických analýz, odhadli podíl horizontálního přenosu a vynesli historii předávání příběhů.

Kovář přelstil ďábla (už v době bronzové)

A výsledky? Podíl horizontálního předávání příběhů mezi různými, například sousedícími, národy je přinejmenším u studovaných magických příběhů relativně malý. U celé řady příběhů tak můžeme s velkou dávkou jistoty konstatovat, že si je vyprávěli předkové germánských, slovansko-baltských, románských a dalších jazykových skupin.

Některé jsou ještě starší - společné například všem západoevropským národům. Několik málo je starobylých, ale většina těchto případů nenalezla v analýzách silnou podporu. S jednou výjimkou. Příběh označovaný jako Kovář a ďábel koloval už mezi předky všech indoevropských národů.

Da Silvová a Tehrani počátek tohoto příběhu vystopovali až do doby bronzové, před zhruba šesti tisíci let. V jeho jádru se nachází postava kováře, který prodá svou duši nadpřirozené bytosti - čertu, ďáblu, džinovi nebo třeba smrtce - výměnou za nějakou neobvyklou schopnost. Touto schopností je nejčastěji spoutání jakýchkoli dvou věcí dohromady.

Hádáte správně, tento motiv se vyskytuje třeba i v české pohádce Dařbuján a Pandrhola. Většinou je ale hlavní postavou kovář, který magickou bytost přelstí, připoutá ji ke skále nebo stromu a svou duši vyhandluje zpět. Nejspíš jde o jakousi vzpomínku na počátky zpracování kovů. Změna "obyčejného" kamene na lesklý opracovaný předmět opravdu působí téměř nadpřirozeně a zpracovatelé kovů bývají i dnes v mnoha tradičních společnostech považováni za magické nebo nečisté.

Některé názory dokonce tvrdí, že křesťanské peklo původně představovalo obrovskou výheň! Zajímavý je ovšem i motiv přelstění nadpřirozené bytosti nebo spojení dvou nesouvisejících věcí do jedné.

V neposlední řadě nám starobylý původ příběhu Kovář a ďábel podává nepřímý důkaz o tom, že prapůvodní Indoevropané nežili dříve než zhruba před 6000 lety - tedy v době, kdy už lidé dokázali zpracovávat kovy - a rozrůznili se až později.

https://nedd.tiscali.cz/vedci-vypatrali-nejstarsi-tema-pohadek-nejspis-byste-ho-neuhadli-502083

Zobrazit více Zabalit
Loading...