Viktor Schauberger

Viktor Schauberger

Rakouský přírodovědec, filosof, spisovatel, vynálezce, lesník a myslivec Viktor Schauberger ((30. června 1885 Holzschlag am Plöckenstein - 25. září 1958 Linz) vytvořil takzvanou vírovou technologii. Podle něj se veškeré vynálezy daly okopírovat z přírody, což podpořil i svým osobním heslem: pochop a zkopíruj. Pozoroval tedy pozorně přírodní pochody a nakonec z nich odvodil teorii o přirozeném pohybu v přírodě. Na základě těchto svých myšlenkových pochodů vytvořil několik pozoruhodných vynálezů. Je také autorem publikace "Tajuplná a léčivá síla vody", ve které jsou obsaženy jeho základní poznatky a zkušenosti s vodou. V této oblasti položil základy, na kterých se neustále staví a ze kterých se stále čerpá. 

  • Dlouhodobě se zabýval otázkou mizejících pramenů a snižující se kvalitou pitné vody. Jeden z jeho vynálezů měl být schopný vyrábět pramenitou vodu, a to podobným způsobem, jak k tomu dochází v přírodě. Přístroj vejčitého tvaru se naplnil vodou a doplnil o stopové prvky, které byly deficitní, zároveň se do vody přidal oxid uhličitý. Voda se poté uvedla pohonnou jednotkou do vířivého pohybu, střídavě doleva a doprava, přičemž se obsah postupně podchladil na +4 °C. Tímto způsobem mělo dojít ke vzniku vakua a navázání oxidu uhličitého a stopových prvků do vody. 
  • Ostře kritizoval technologie využívající principu spalování (exploze, expanze). Odpor a teplo, které vznikají v konvenčních strojích, jsou dle jeho teorie projevem nesprávného (opačného) pohybu látek, který vede k destrukci přírody a postupně i lidstva. Dále varoval před holosečným kácením lesního porostu, které dle něj způsobovalo vysychání půdy, odumírání stromů a likvidovalo prameny pitné vody. Stejně tak nesouhlasil s nepřirozenými zásahy do vodních toků, které měly mít za následek podemívání břehů a destrukci fauny. Koryta řek měla být konstruována s ohledem na přirozený pohyb vody tak, aby se proud soustředil do středu, nikoliv do stran. 
  • Viktor Schauberger je zakladatelem tzv. vírové technologie. Vše jak říká odkoukal z živé i neživé přírody. Jeho osobní heslo znělo: pochop přírodu a kopíruj ji. Na základě svého pozorování si postupně vytvořil a ucelil teorii přirozeného pohybu v přírodě. Příkladem mohou být přirozeně tekoucí řečiště, pohyb pstruha ve vodě bystřiny, nebo hada na hladině. Při svých pozorováních přírody se stával svědkem až fantastických jevů, popisuje například spontánní vznik vírů na jezeře, kameny vynášené na hladinu nebo kmeny cestující spirálovitě vodopádem vzhůru. 
  • Technická zařízení, na kterých pracoval, byla navržena tak, aby se látky (nejčastěji voda a vzduch) pohybovaly přirozeně po spirálovitých drahách, stejně jako například solární systém. Správný pohyb látek ve vhodném prostředí má dle Schaubergera vést k uvolnění přírodních konstruktivních sil, jakési přidané hodnoty, nad rámec dodané a vydané energie, a slouží k transformaci látek na jiné (i v rámci evoluce). Příroda má tohoto jevu využívat například při tvorbě (revitalizaci) vody, kdy jsou do ní v podzemí ve vířivým pohybem vzniklém vakuu vázány minerály.

více

(Zajímavost: Myslet si může každý co chce, ale mě zarazila úplně jiná věc. Již před 80 roky tvrdil rakouský vizionář Viktor Schauberger v podstatě to samé. Svá tvrzení však ničím nedoložil, ani výpočty, ani odkazy na jiné zdroje. K němu samotnému - prokazatelně se sešel s Adolfem Hitlerem, aby ho seznámil se svými návrhy na získávání "přírodní" energie" a v době II. světové války jeho práce byla Oberkommando der Wehrmacht prohlášena za tajnou. Je autorem patentu z 1.3.1940 "Postup k atomové přeměně kapalných, tekutých látek plynných látek" - repulzátor). 

"Zvýšení tepelného toku způsobuje nárůst teploty povrchu a teploty moře, což vede ke změnám klimatu, různým změnám životního prostředí a geologickým katastrofám," a v závěru již bez ostychu uvedli: "Radiační energie Slunce a geotermální tok tepla jsou hlavními faktory, které udržují normální teplotu zemského povrchu. V důsledku ničení tepelně izolačních těsnění zemské kůry, způsobného lidskou těžbou fosilní energie, je zvýšená část pozemního tepelného toku hlavním zdrojem tepla a vede v důsledku ke změně klimatu za posledních sto let."

https://ekolist.cz/cz/publicistika/nazory-a-komentare/miroslav-vinkler-klimaticka-zmena-globalni-oteplovani-a-teorie-bioticke-pumpy-i?

VIKTOR SCHAUBERGER - REPULZE, UFO A LÉTAJÍCÍ TALÍŘE NACISTICKÉHO NĚMECKA

Byl téměř konec druhé světové války. Zároveň vědec Viktor Schauberger pracoval na tajném projektu.

Johannes Kepler, jehož myšlenky Schauberger následoval, měl znalosti o tajných učeních Pythagora, která byla osvojována a střežena v tajnosti. Tím byla i znalost imploze (v tomto případě je myšleno využití potenciálu vnitřních světů ve vnějším světě). Hitler věděl, jelikož to znali lidé z Thule a Vrilu, že božský princip byl vždy konstruktivní. Avšak technologie, která je založená na explozi, čímž je destruktivní, se s božským principem střetává. Tudíž chtěli vytvořit technologii založenou na implozi. Schaubergerova teorie oscilace (což je princip sekvence vyšší harmonické řady monochordu) si vypůjčuje znalosti imploze. Jednoduše řečeno:

imploze místo exploze!

Sledováním energetických cest monochordu a technologie imploze člověk dosáhne říše antihmoty a tudíž zrušení gravitace.

Výzkumy a znalosti Viktora Schaubergera, který působil v Rakousku a jehož výroky a slova obsahuje jeho kniha "Our Senseless Toil - the Source of the World Crisis (Naše nesmyslné plahočení - zdroj světové krize)", které se dostalo sluchu ostatním, včetně Adolfa Hitlera. Za času, kdy vztahy mezi Rakouskem a Německem byly celou dobu bídné, Viktor Schauberger byl předvolán k audienci říšským kancléřem Hitlerem do Berlína. Byly zorganizovány zvláštní přednášky a veškerá dokumentace byla zhotovena během jednoho dne. Viktor Schauberger odjíždí do Berlína sejít se s Hitlerem, který ho přivítal jako spřáteleného rodáka a sdělil mu, že si zevrubně prostudoval všechny jeho zprávy o jeho práci a byl velmi zaujat tím, co se dozvěděl.

Bylo vyhrazeno 30 minut na diskusi, kterou si vyžádal prof. Max Planck, jenž byl navržen jako vědecký poradce - krátce potom, kdy byl hrubě zbaven své funkce tajného poradce. Jenže výměna názorů trvala 11 hodin, během kterých Schauberger vysvětloval destruktivní činnost současné technologie a její nevyhnutelné důsledky. Tyto technologie byly v rozporu se všemi procesy přirozeného pohybu a teploty, produktivity životadárného vztahu mezi stromy, vodou a půdou - a od všech věcí, které bral v úvahu, jež se musely chápat celkově a praktikovat tak, aby vytvořily udržitelnou a životaschopnou společnost. Když Viktor dokončil své vysvětlování, Max Planck, který naslouchal, se ho zeptal na jeho přírodní teorie. Jeho odpověď byla pozoruhodná:

"Věda nemá nic společného s přírodou!"

Pak Viktor do udivujícího ticha referoval o navrhovaném čtyřletém plánu, o takzvaném "Göringově plánu", když říkal:

"Nejenže časový rámec je mnohem kratší, ale pokud se ustanoví, postupně podkope a nakonec zničí německé základy biologie. Následkem toho Třetí říše bude trvat 10 let namísto nafouklých 100 let."

(Viktorův odhad zde nebyl daleko pravdě).

Během diskuse byl Hitler nadšen, ale pak byl vyveden z míry tím, co zrovna slyšel a nařídil svým technikům a ekonomickým poradcům - Kepplerovi a Wiluhnovi, aby projednali se Schaubergerem, co by se všechno mohlo udělat. Jakmile tito dva muži stanuli ve dveřích, nejprve chtěli vědět, jak se tam Viktor dostal. Rozzloben na jejich jedovaté a povýšenecké rozčeření atmosféry jim odpověděl:

"Skrze stejné dveře, kterými jste vstoupili vy."

Když viděl, že jeho myšlenky nemají naději být seriózně přijaty, odešel do hotelu a ráno odcestoval zpět do Vídně. Keppler a Wiluhn měli však spřádat svou odvetu později po Anšlusu (Rakouska) ze 13.3.1938 (či 12.3.1938).

Schauberger se stal obětí podvodu a jeho myšlenky byly přivlastněny, neboť v pozdějším dopisu svému synovi Walterovi napsal, že kopie jeho předběžného použití podvodně obdržel prof. Ernst Heinkel, slavný letecký návrhář - skrze jakousi firmu patentových obhájců Lehmann-Halens v Berlíně. Pomocí informací obsažených v tomto dokumentu získal Heinkel náhled do toho, jak by se mohl vyrobit tryskový motor, dokonce i když byla daná zjištění zkreslená. Rovněž pak jeho první prototyp explodoval - vzhledem k nedostatku řádného pochopení věci. S jistou absencí základních infomací byli nuceni pak usilovat o Viktorovu spolupráci na projektu. Ačkoli se sice jistá počáteční diskuse uskutečnila, Viktor nespolupracoval, poněvadž si byl vědom toho, co Heinkel udělal, a tak další kontakt mezi těmito muži ustal. Avšak Heinkel použil neautorizované plány, aby zachránil svůj výzkum, který vyvrcholil zkonstruováním prvního úspěšného tryskového letadla, jehož první let proběhl 27.8.1939.

Avšak Hitler nikdy neměl dost cti odhalit zdroj nápadů pro svůj vynález, nechávajíc si veškerou slávu pro sebe, přestože toto tryskové letadlo bylo postaveno na přímých výsledcích Viktorových teorií. Viktor Schauberger je proto skutečným otcem současného tryskového věku. Viktor totiž šel až tak daleko, že aby úspěšně vyvinul a postavil rychle letící nadzvukové letadlo, zkopíroval tělesné formy ryb z hlubokých moří. Dnešní bombardéry "stealth" jaksi napodobují právě tyto formy.

V roce 1939 se Viktorovo osobní bádání konečně chýlilo ke konci, veškeré materiály, které potřeboval, byly vhodné pro válečnou produkci. V roce 1941 však byl předvolán leteckým maršálem Ernstem Udetem, aby prodiskutoval produkci v rámci rostoucí krize energie a prostředky jejího řešení. Následně nato byly pro výzkum a vývoj tohoto navrženy prostory poblíž Angsburgeru, ze kterého však sešlo částečně kvůli smrti Udeta a částečně proto, že byl bombardován spojenci v roce 1942.

V roce 1943, nehledě na jeho nezpůsobilost z důvodu válečných zranění a ve věku 58 let, byl Viktor prohlášen za schopného vojenské služby a byl přemluven pod velkým nátlakem, aby vstoupil do Waffen-SS. Přešel pod velení Heinricha Himmlera, který ho donutil zkoumat vývoj nové tajné zbraně. Poskytl mu vhodné ubytování u zámku Schönbrunn, poblíž koncentračního tábora Mauthausen, aby si obstaral pracovní síly z uvězněných inženýrů. Viktorovi bylo vyhrožováno ztrátou života, pokud nevyhoví těmto příkazům a výzkum neuskuteční. Avšak i přes tyto výhrůžky si Viktor stál na svém a od velitelství SS požadoval absolutní právo vybrat si různé inženýry, které potřeboval. Dále požadoval, aby jakýkoli technik, kterého vybere, byl zcela odstraněn z tábora, dobře živen, oblečen do normálních civilních šatů a ubytován v civilní ubytovně, jinak by byli neproduktivní. Jak vysvětlil, lidé, kteří žijí ve strachu o svůj život a pod velkým emočním stresem, by nemohli pracovat pravidelně, ani kreativně. SS překvapivě souhlasilo, a tak Viktor vybral něco mezi 20-30 inženýry, konstruktéry letadel a řemeslníky z Mauthausenu, kteří byli ubytováni v různých domech poblíž závodu. Když všechny shromáždil, vyzval je do práce a řekl jim, ať pracují tak pilně, jak jen dokáží a že se za žádných okolností nesmějí pokusit utéci, jinak že přijdou o svůj život. Dali se do práce s vůlí a přestože nerozuměli tomu, čeho se Viktor pokoušel dosáhnout, plnili své instrukce svědomitě. Nakonec byly postaveny dva stroje, jednomu se říkalo "repulzátor" a druhému "repulsine". Přesné informace o těchto stojích je těžké získat, protože po konci války byly všechny přísně tajné informace zkonfiskovány spojenci - Ruskem, Francií, Británií a USA, a proto již nebyly veřejnosti dostupné. Vyprávění se však ubírá dál s důrazem na repulsní modely A a B.

Létající disky - repulsivní stroje typu A a B (1940-1945)

Schauberger jako rakouský lesní inženýr, přírodovědec, filosof, vynálezce levitačního motoru, technologie imploze, stavitel leteckých a lodních motorů či vynálezce tiché turbíny, pečlivě pozoroval účinky přírody, zvláště vody. V roce 1934 se sešel s Hitlerem, aby projednali základní principy zemědělství, lesního hospodářství a vodního inženýrství. Hitler byl nadšen Schaubergerovými radikálními myšlenkami k využívání vodní síly jako nové dynamické cesty, ovšem nelíbilo se mu, že Schauberger nebyl ochoten zúčastnit se na práci pro Třetí říši. Následně nato, a pro Schaubergera bohužel, bylo anektováno Rakousko - v roce 1938 - a v roce 1939 vypukla válka a jeho přišla hledat SS, a s tím samozřejmě i jeho myšlenky, založené na jeho patentech, jako byla "vzdušná turbína" a "procedury zvedání tekutin a plynů" z roku 1935 či "teplo-studený" stroj, postavený pro Siemens v roce 1937, ale zničený při neautorizovaném testu.

V roce 1940 začal Schauberger konstruovat ve Vídni "diskoplán" s repulsivním motorem za pomoci společnosti Kertl. Svůj nápad si patentoval v Rakousku 4.3.1940 pod číslem patentu 146,141. Avšak velmi brzy poté, kdy byl vídeňskou Asociací inženýrů nahlášen SS, tak byl Schauberger umístěn v nemocnici mentálně postižených v Mauer-Ohling.

Pak byl donucen pracovat s Messerschmittem na tekutém víření v chladících systémech za použití vody v leteckých motorech. V tu dobu Heinkel obdržel zprávy o stroji "repulsine A". V Mauthausenu musel Schauberger vést výzkum podle příkazů samotného Heinricha Himmlera a vyvíjet pro Třetí říši. Jak bylo řečeno, zde s vybranými dělníky vyvíjel to, co se označovalo jako "vrcholná atomová energie". Proto bylo Schaubergerovi uděleno od SS speciální prominutí - a i pro jím vybrané inženýry.

Konstrukce a zdokonalování modelu repulsine A, motoru diskoplánu, pokračovala dál, dokud jeden z dřívějších modelů nebyl připraven pro laboratorní zkoušku, která ovšem skončila katastrofou. Tento model byl 2,5 m v průměru s malým vysokorychlostním elektrickým motorem. Při zažehnutí se repulsine A uvedl okamžitě do rychlého pohybu a vertikálně se zvedl, narazil do stropu laboratoře a rozprsknul se na kusy. SS tím nebyla příliš potěšena a dokonce vyhrožovala Schaubergerovi újmou na životě a podezírala ho z úmyslné sabotáže. Druhý model, "repulsine B", byl postaven ale až v roce 1943. Byl vylepšený na dizajnu a byl zkonstruován podle plánu SS pro vývoj motoru pro bio-ponorku, kterou Schauberger pojmenoval "Forelle" (pstruh), díky její konfiguraci tvaru ryby s otevřenou tlamou.

Modely repulsine fungovaly následovně:

Když se zapnul hlavní elektrický motor, Coandův efekt začal vyrábět stupňující se aerodynamický tlak mezi vnějším a vnitřním povrchem primárního trupu lodi. Při vyšší rychlosti se vírová komora stala typem vysoko-elektrostatického generátoru vzhledem k vzdušným částečkám, které se ve vysoké rychlosti chovají jako dopravce elektrického náboje. Repulsine A začne zářit - díky silnému ionizačnímu efektu ovzduší. To jsou všechno přísady za účelem nepřetržitého a silného toku éteru podél hlavní osy lodi odshora dolů. Radiální vzdušný tlak, požadovaný pro zvednutí 1kg s Condovým efektem, je zhruba 1.4 kg/cm2.

Kresba: Jim Nichols

Ve vířivé turbíně repulsinu B bylo zlepšeno zesílení "implozního efektu" - a tím zvedací síly. Práce na repulsinu B pokračovaly v roce 1944 na Technické univerzitě inženýrství v Rosenhugelu ve Vídni. Schauberger byl nakonec uvolněn zpět do Leonsteinu v Rakousku ještě téhož roku. Zdá se, že SS upustila od nápadu použít Schaubergerův motor pro ponorku, i když by tyto výhody významně zlepšily jejich práci na tajném "Flugkreisel", který byl převzat od Rudolfa Schrivera v roce 1941. V roce 1943 stroj létal, ale ukázal se jako nestabilní.

Schaubergerovi byl jeho motor pro diskoplán zabaven Rusy a Američany na konci války.

Přestože AVRO Kanada Schaubergera oslovilo, aby pro ně vyvíjel disk s týmem vedeným Dr. Richardem Miethem, Schauberger odmítl a místo toho se po zbytek života věnoval mírovému využití své technologie víru, kdy pracoval na různých civilních projektech včetně generátorů jak na vodu, tak pro vzdušné čistící systémy.

V roce 1950 Spojené státy znovu vyvíjely na Schaubergera tlak, aby pracoval na discích - jelikož originál repulzního motoru padl do rukou Ruska a USA. Schauberger znovu odmítá, ale své plány vlivem nátlaku přepisuje na mocné americké konsorcium. Vrátil se z USA do Rakouska, kde asi po pěti měsících umírá poté, co mu bylo všechno ukradeno.

Co se však stalo s tímto létajícím strojem po válce?

To je vskutku otázka. Nelze vyloučit, že malý počet těchto letadel/disků mohl být postaven. Několik fotografií UFO s typickými znaky německých konstruktérů se vynořilo po roce 1945. Někteří praví, že některé z nich byly potopeny v rakouském Moudsee, jiní mají zato, že odletěly do Jižní Ameriky nebo, že byly rozebrány na kusy.

Pojďme však zpět do roku 1938. To vznikla německá expedice na Antarktidu s letadlovou lodí Schwabenland (Švábsko). Rozloha asi o 600 000 km2 ledové plochy s jezery a ledovými horami byla prohlášena za německé teritorium "Neuschwabenland" (Nové Švábsko). Sem, k Novému Švábsku byly později přesunuty celé flotily ponorek série 21 a 23. Dnes je stále asi stovka německých ponorek nezvěstná, některé jsou vybaveny Walterovým ponorným systémem, který jim umožňuje ponořit se po několik týdnů a můžeme předpokládat, že odpluly do Nového Švábska s rozmontovanými disky nebo přinejmenším s konstrukčními plány. Je i možno předpokládat, že po testovacích letech, které byly úspěšné, některé takzvané létající talíře přímo tam na konci války odletěly.

Existuje vtíravá otázka, proč v roce 1947 americký admirál Richard E. Byrd vedl "invazi" na Antarktidu, proč s sebou měl 4 000 vojáků, válečnou loď (Mount Olympus), plně vybavenou letadlovou loď (Philipine Sea), 13 pomocných lodí, 6 helikoptér, 6 hydroplánů, 6 zásobovacích hydroplánů a 15 dalších letadel, funkční rozvodnou síť, a to vše měl na povel, když to měla být prý pouhá expedice?

Bylo mu dáno na průzkum 8 měsíců, ale jeho mise skončila předčasně již po osmi týdnech stejného roku. Dodnes nevysvětlil vysokou ztrátu letadel. Co se stalo? Později admirál Byrd řekl tisku:

"Nechci někoho děsit, ale je to trpká realita, že v případě nové války bude Amerika napadena letadly, která mohou létat od pólu k pólu."

Dále dodal, že tam byla nějaká vyspělá civilizace, která používala vynikajících technologií spolu s SS. Může to být pravda?

Admirál Byrd popisuje ve svých diářích, jak byl vzat vyspělou světlovlasou bytostí do podzemí "Arianie" v Antarktidě

Norbert Jürgen Ratthofer napsal o místu vývoje Haunebu ve své knize "Zeitmaschinen" (Stroje času) toto:

"Haunebu I, II a III, které se prostorově otáčely a Vril I, vesmírný létající disk, po květnu roku 1945 zmizely... V této souvislosti je velmi zajímavé se zmínit o tom, že po 19-ti zkušebních letech se německý Haunebu III prý odlepil od země 21.3.1945 z Nového Švábska, rozsáhlého oficiálního teritoria Německa ve východní Antarktidě - kvůli expedici na Mars, o níž nejsou známy žádné podrobnosti. O rok později, 1946, se náhle v oblasti Skandinávie objevilo mnoho pozorování zářících objektů neznámého a určitě umělého původu, což způsobilo velký rozruch mezi Spojenci jak na Východě, tak i na Západě. A znovu o další rok později, 1947, a až do 60. let, se objevil rostoucí počet zářících neznámých létajících objektů, nepochybně řízených inteligentními bytostmi nad Severní Amerikou - objekty většinou kulaté, diskovité anebo ve tvaru zvonce, někdy doutníkového tvaru - takzvaná UFO."

Haunebu I, Haunebu II a Haunebu III

Dnes říkáme jednoduše létajícím talířům UFO. Je dnes také pravda, že pozorování aktuálního UFO je téměř aktem výsměchu a vrhá vážné pochyby co se osobní věrohodnosti týče.

Fotografické materiály dokazují, že létající talíře byly od roku 1945 spatřeny často. Vysokým procentem těchto případů, při nichž se odehrály kontakty lidí s UFO, byly kontakty se zvláštně krásnými, árijskými typy blonďatých a modrookých, kteří mluvili plynule německy anebo jinou řečí s německým přízvukem (např. případ Adamskiho z roku 1952).

Dále se říká, že na barevné fotografii, pořízené noční hlídkou v Západním Německu v 70. letech, je létající disk, který přistál a pak odstartoval a který měl na svém trupu jak rytířský kříž, tak svastiku. Pro vysvětlení: "Ultima Thule" - to bylo zřejmě hlavní město prvního obydleného kontinentu lidmi - Ariany. (Thule je slovo z řečtiny, má mnoho podob: Thile, Tile, Tilla, Toolee, Tylen, Thula, Thyle, Thylee, Thila, Thulii, Thyilea, Tula. Je to záhadný severský ostrov, objevený ve 4. století před n. l. Pýtheem z Massilie, říkalo se, že jsou tam hranice do neznáma. - pozn. překl.).

Nové Švábsko

Skandinávci mají příběh o "Ultima Thule", překrásné zemi na samém severu, kde slunce nikdy nezapadá a kde pobývali předkové árijské rasy. Hyperborea vystoupila v Severním moři a během doby ledové se potopila. Podle údajných textů Thule byli oni technicky velmi vyspělí a létali na "Vril-ya" - létajících strojích, kterým dnes říkáme UFO. Tyto létající disky byly schopny levitace, extrémních rychlostí a manévrovaly tak, jak to dnes známe z pozorování UFO. Mohly používat 2 proti sobě rotující magnetická pole - a to používali pro takzvanou sílu "Vril", jako energetický potenciál nebo palivo (Vril - éter, Od, Prana, Chi, Ki, kosmická síla, Orgon...ale také z akademického "vri-IL" - to nevyšší božstvo - podobní bohu - pozn.překl.) - to jest získávali energii z pozemského magnetického pole (volná energie).

Vril 7

Proč jenom pár lidí slyšelo o těchto věcech nebo o vývoji Nikoly Tesly a Viktora Schaubergera, mezi čímž byly stroje na volnou energii, tedy transfer energie bez potřeby kabelů, antigravitace a změna počasí cíleným používáním "stojatého vlnění"?

Jaké důsledky by znamenaly znalosti o volných formách energie a použití létajících talířů, které využívají jako zdroj energie pouze magnetické pole? Zvláště pokud by k ní měl přístup každý občan, např. pro svá auta? Už žádné tankování, žádné zplodiny, žádné zamořování životního prostředí, žádné elektrárny. Lidé by nebyli omezeni hranicemi zemí a všichni by měli více volného času, protože bychom nemuseli pracovat, abychom platili za teplo, benzín, elektřinu, plyn... - ale tyto formy energie existují. Existovaly přinejmenším 90 let a byly drženy v tajnosti celou tu dobu. Proč byly utajovány? Odpověď nechám na čtenářích.

Zpracování a překlad ze zahraničních zdrojů: Karel Rašín - 2011; dokorekce: Dana Rašínová

Převzato: https://www.exopolitika.cz/viktor-schauberger-repulze-ufo-a-letajici-talire-nacistickeho-nemecka-2/1074

Porušení zákona Archimeda

Zařízení, které v roce 1924 okamžitě dalo lesního strážce na mapu, byl takzvaný "log flume" - Schaubergerův umělý potok, který snížil náklady na přepravu dřeva na jednu desetinu původní částky. Celkově jedinečným způsobem se mu podařilo vznášet těžké kmeny tlustší než 2 stopy na tenké vrstvě "implodované" vody, sotva jedné nohy. Ze svých vizí se dozvěděl, že voda se dobíjí přirozeným magnetismem klikatěním. Tato magnetická síla smršťuje molekuly vody, což způsobuje jejich zhušťování a větší nosnou sílu.

Navzdory všem očekáváním byl žlab divoce úspěšný a inženýři nevěděli, co dělat s Archimedovým zákonem. Podle tohoto zákona, "zákona zachování energie", tento žlab neměl fungovat tak, jak fungoval. Na rozdíl od akademiků politici neváhali využít lesního strážce. Během krize v roce 1924 Rakousko velmi potřebovalo peníze. Předseda vlády mu nabídl místo "poradce v oblasti přepravních žlabů" na ministerstvu lesnictví. Nevzdělaný ranger se rozhodl, že se nebude prodávat nakrátko. Vyjednal plat čtyřnásobného poradce, který měl být vyplacen zlatem. Po rychlém výpočtu ministr připustil. U vzdělaného duchovenstva ministerstva to nešlo dobře. Byli hluboce uraženi. Začali stávkovat. Ministr přesto pevně stál na svém a podporoval rangera.

Lesnímu strážci to mohlo být jedno. Rychle uzavřel dohodu s největší vídeňskou stavební společností, a proto prodával své kulatiny za komerční ceny. Ministr byl povinen připustit a na chvíli se ze strážce stal bohatý muž. Inflace však okamžitě učinila jeho jmění bezcenným. Viktor Schauberger postavil celkem 14 kulatin, nejen v Rakousku, ale také v Bulharsku, Bosně a Československu. Jak tyto žlaby fungovaly? Ani renomovaný profesor hydraulického inženýrství na to nedokázal přijít. Nakonec pochopil, že Strážce vyvolal ve vodě magnetickou sílu určitým pohybem. Tento magnetismus obohacuje atomovou vazbu, zhušťuje vodu a zvyšuje její nosnou sílu.

https://vamzzz.com/blog/free-energy-viktor-schauberger/

Během sledování proudící vody možná objevil takzvanou Fibonacciho spirálu, jež se ve vodním toku energeticky projevovala. Rozpoznal, že přirozeně tekoucí voda obsahuje určité pohybové formy, jež mají význam pro nosnou sílu vody - i pro to, jak dlouho může vydržet čerstvá. Stojatá voda, která neproudí, začne zahnívat... Také ve východní filozofii platí, že strnulost znamená smrt a přizpůsobivost je projevem života. Schauberger tak možná bezděky navázal na moudrost dávných mudrců.

  • Tajemstvím tohoto zařízení pro plavení dřeva byl zvláštní tvar žlabu. Měl polovejčitý průřez a byly v něm navíc umístěny dřevěné latě tak, aby se voda dostávala do točivého pohybu. Tento rotační pohyb způsoboval, že voda vytvářela ve směru proudu vír, který se vždy pohyboval zhruba uprostřed žlabu. Do tohoto víru byly vtaženy plavené kmeny. Vír je během plavení udržoval ve středu žlabu, takže se kmeny téměř nikdy nevzpříčily. Navíc tento vířivý pohyb vytvářel ve vodě dodatečný vztlak, takže mohly být při teplotě vody blízké 4° C plaveny i kmeny, jejichž specifická hmotnost byla větší než specifická hmotnost vody. Na mnoha místech zařízení byla zahřátá voda držící se na povrchu vypouštěna a nahrazována čerstvou studenou vodou. Přitom pomohly také staré zkušenosti Schaubergerových předků. Viktor Schauberger například uvádí: "...můj otec dopravoval na velké vzdálenosti statisíce krychlových metrů bukového dřeva, přičemž nikdy nenechával tuto práci provádět ve dne, ale většinou za měsíčných nocí, protože, jak vysvětloval, voda ozářená sluncem zleniví a unaví se, svine se a spí, zatímco v noci a obzvláště při měsíčním svitu je čerstvá a živá, takže dokáže nést bukové a jedlové špalky, které jsou těžší než ona." 

Viktor svého zaměstnání využil pro výzkum lesů a jeho vodních toků. Jednou z prvních anomálií, s nimiž se setkával, byl dříve na vodu hojný horský potok, který neočekávaně vyschnul poté, co byla zbořena stará kamenná bouda, která stála nad jeho pramenem, jenž byl nyní vystaven slunečnímu světlu. V úvahu byla brána různá vysvětlení a nakonec padl návrh znovu postavit onu kamennou boudu. Brzy nato se pramen obnovil. Viktor nabyl naprostého přesvědčení, že voda zareagovala na stín lesa, odkud pramenila. Začal vodu vnímat jako životodárnou krev Země a domníval se, že jí musí být dovoleno, aby tekla svou přirozenou cestou, jestliže má zůstat nezkažená. Viktor došel k závěru, že vodní cesty mají tvar klikatých křivek a jsou zastíněny břežními porosty, aby byly chráněny před přímým slunečním světlem. To znamená, že nízká teplota a přirozený tok jsou podmínky nutné k tomu, aby si voda udržela svoji podpůrnou a nosnou sílu.
Další fenomén, který uchvátil Viktorovu představivost, pocházel z jeho pozorování, že pstruzi měli schopnost skákat vysoko z vody se zjevně malým úsilím. Tento fenomén se opět objevoval za jasných měsíčních nocí. Při jedné takové příležitosti, kdy čekal, aby chytil pytláka, si všiml způsobu, jak obzvláště velká ryba využila vodního proudu a vyskočila do výšky a proti proudu. Po desetiletích takových pozorování Viktor došel k závěru, že přirozené vodní cesty umožňují vytvořit proudy, které tečou opačným směrem než vodní tok. A těchto proudů využívají pstruzi. "Ve vhodně vytvořené kaskádě může být takový proud rozeznán jako kanál světla ve vodním proudu. Pstruh takové proudy vyhledává a je vymrštěn, jako kdyby byl ve vodním víru. (str. 22 tamtéž).

  • prostorový spirálovitý pohyb", tedy druh pohybu, který hraje v přírodě významnou roli např. při oběhu planet (viz obrázek). Viktor Schauberger právě tak pozoroval, že pstruzi v horských bystřinách využívají tohoto druhu pohybu, aby překonali vodopády: 
  • "Bylo to v době tření za jedné jarní noci prozářené měsícem. Seděl jsem u vodopádu. V jasném měsíčním světle, dopadajícím pod správným úhlem, bylo v průzračné vodě vidět každý pohyb nespočetného množství ryb. Náhle se pstruzi rozprchli. Příčinou úprku byl zvláště silný pstruh, který připlul zdola, zamířil k vodopádu a začal kolem něj bez váhání kroužit. Vypadalo to, jako by kolébavě tančil výraznými spirálovitými pohyby ve vlnící se vodě jakýsi druh tance. Náhle zmizel pod stříbrolesklým vodním proudem, krátce se vzpřímil a já uviděl v proudu vody, který se směrem nahoru kuželovitě úžil, silný krouživý pohyb, jehož zdroj jsem nejprve nemohl postřehnout. V tomto krouživém pohybu se objevil zmizelý pstruh a vznesl se bez hnutí vzhůru. Když dosáhl hrany vodopádu, pstruh se převrátil a silným impulsem byl vynesen přes hranu vodopádu do rychle přitékající vody nad ním. Tam mocně mrskl ocasní ploutví a zmizel." Pstruh tedy vyhledal jádro vířícího vodního proudu a využil jeho pohybové energie pro svůj let vzhůru vodopádem. 

 Opakování tohoto fenoménu dalo vzniknout Viktorovým novým myšlenkám ohledně pohybu: "Nevěřil jsem svým očím, když jsem náhle uviděl kámen, veliký téměř jako lidská hlava, jak se pohybuje po kruhové dráze stejným způsobem jako pstruh předtím, než vyskočil z vody. Kámen byl ve tvaru vejce. V příštím okamžiku byl kámen na hladině vody a kolem něho se rychle vytvořil kruh ledu. Vypadalo to, jako kdyby plaval na hladině osvětlené měsícem v úplňku. Potom druhý, třetí, následovaný dalšími kameny, které se pohybovaly stejným způsobem. Nakonec byly na hladině téměř všechny kameny stejného vejčitého tvaru. Další kameny nepravidelných nebo hranatých tvarů zůstaly dole a nepohybovaly se. V té době mě přirozeně nenapadlo, že se jednalo o případ synchronicity událostí, která vedla k jedinečné formě pohybu. Tento pohyb překonává gravitační síly a kamenům pravidelného tvaru umožňuje vystoupit na vodní hladinu." (str. 23 tamtéž)
Viktor později využil těchto pozorování, aby začal konstruovat zařízení na výrobu energie, která pracovala v harmonii s přírodou a neprodukovala toxické emise. Pro Viktora je příroda nejlepším učitelem, takže úkolem technologie není opravovat přírodu, ale napodobovat ji. "Kapieren und kopieren" byl princip, jímž se řídil po celý život: "Nejdříve přírodu pochop a potom ji okopíruj." (str. 34 tamtéž) Water Disturbance Pattern - A thin brush has been drawn through a tray of glycerine-treated water with a dusting of powder on the surface
Roky po válce přinesly radikální změny ve způsobu, jak byla využívána půda, docházelo k odlesňování a půda byla intenzivně obhospodařovávána. Ekologické změny, které to přineslo byly nejdříve patrné podél vodních toků. Odstranění lesních porostů a bohaté vegetace podél břehů způsobilo ohřívání a vysušování půdy. Voda padající jako déšť stále obtížněji pronikala do půdy. Za přirozených podmínek voda pronikající stále hlouběji do půdy se rychle ochlazuje dokud hmotnost masy vody nad ní není vyrovnána tlakem vody odvedené do hloubky. Spodní voda je ohřáta zemským teplem a tlačí se nahoru, protože její hustota klesá. Během tohoto ohřívání voda na sebe váže kovy a soli, zvláště důležitý je uhlík. Molekuly vody/páry se rozloží na CO+H2. Oddělení kyslíku od molekuly vodíku vytváří plyn, který je nutný pro vytlačení vody vzhůru k zemskému povrchu jako prameny nebo dokonce jako velké gejzíry. Během tohoto procesu je sůl rozložena a odnesena plynem k vrstvám blízko povrchu, kde se ukládá vlivem chladícího efektu vegetace. Tento proces dozrávání vody a obohacování půdy je porušen, když jsou vykáceny stromy a odstraněny rostliny, což vede k několika nerovnováhám:

  • Půda potřebuje stále více umělých hnojiv, která se dostávají do vody, což vede k různým katastrofám.
  • Hladina vody nestoupá, protože nedochází k neustálému mísení studené povrchové vody s ohřátou vodou ze spodních vrstev.
  • Když pramen vyschne, voda je náhradním způsobem čerpána z podzemí, ale podle pozorování a výzkumů Viktora Schaubergera je tato voda nevyzrálá, protože neprošla svým úplným přirozeným cyklem, a je nevhodná, aby ji pili lidé a zvířata a byly jí zavlažovány rostliny.
  • Taková nevyzrálá voda nemá oživující účinky vody, která je vytlačována k povrchu tepelnými procesy, protože nenese soli a minerály, které dodávají sílu a vitalitu.
  • Nevyzrálá voda má podle Schaubergera vyluhovací účinky odvádějící z okolních organismů minerály.
  • Čerpání nevyzrálé vody způsobuje riziko vyčerpání rezerv podzemní vody.

Viktor dále studoval pokles hladiny řeky Rýna a došel k závěru, že je to jasný příklad tragických účinků odlesnění a regulace vodních toků. Ztýraná a degenerovaná dnešní řeka byla kdysi mohutnou řekou s křišťálově čistou vodou s viditelností do hloubky několika metrů. "V noci, kdy nosná síly vody byla největší, kameny strhávané proudem dolů do sebe narážely skřípaly a vydávaly žhnoucí žluté světlo z říčního dna, které dalo vzniknout lidovým pohádkám o skřítcích, kteří ve svých kovárnách na dně Rýna vyráběli podivuhodné šperky. Richard Wagner ve své opeře Rhinegold použil tento příběh jako ústřední téma." (str. 45 tamtéž). Úpadek řeky začal s kácením lesů švýcarských Alp v oblasti, kde Rýn pramení. Tím došlo k porušení rovnováhy a řeka se začala zanášet. Aby se zvýšila rychlost průtoku vody a aby bylo možné řeku čistit, byla její cesta napřímena.
To přineslo více erodovaného materiálu proudem dolů a tento proces se opakoval, dokud řeka nebyla úplně napřímena a nezačala se zanášet celá řeka. Vykácením lesů na počátku se akumulační a chladící účinky lesa ztratily. Protože dešťové srážky se neměly kde akumulovat, všechna dešťová voda stekla najednou, poničila břehy řeky a okolní půdu. To způsobilo, že bylo nutné vybetonovat a neustále opravovat říční břehy a bagrovat dno. Každý velký liják v horách způsobil zvýšení vodní hladiny v řece, která svým proudem strhávala štěrk a půdu. Viktor, který byl znepokojen těmito důsledky, posílal dopisy a články německým autoritám, v nichž kritizoval jejich metody a zároveň navrhoval alternativní opatření: "Snížení úrovně Rýna o 4 až 6 metrů je jednoduše otázkou zvýšení průtočnosti řeky. K ní patří regulace teploty vody a bude stát pouze zlomek nákladů požadovaných u obvyklých metod prevence povodní. Je nesmyslné pokoušet se prohloubit koryto. Jedna povodeň stačí k tomu, aby se opět naplavilo, co bylo vybagrováno. Musí se počítat s tím, že Rýn každoročně naplaví kolem 100.000 krychlových metrů bahna a štěrku. Stejně tak každé zvýšení říčního břehu způsobí nebezpečí protržení, které je vlastně nevyhnutelné, když dojde k povodni a voda je teplá. Nabízím provedení navrhovaných opatření. Za malou cenu bude nebezpečí povodní navždy odvráceno. Nežádám o platbu, dokud hladina Rýna neklesne zhruba o dva metry." (str. 47 tamtéž).

Vynálezy Viktora Schaubergera

Později ve svém životě, poté co byl svědkem zhoršování stavu půdy a vodních cest, Viktor vytvořil řadu vynálezů, napravujících katastrofy způsobované industrializací. Z pozorovatelných problémů s životním prostředím Viktor vyvodil, že zde musí být zásadní konstrukční chyba v technologii, která způsobuje takové otřesy v přírodě nebo minimálně produkuje tak chabé výsledky. Například parní a spalovací motory pracují s padesátiprocentní nebo ještě menší účinností. Jako vždy, podíval se do přírody a našel odpověď. Zjistil, že tyto škodlivé technologie používají špatný druh pohybu.
Příroda často používá hyperbolickou spirálu, která je zevně dostředivá a vnitřně se pohybuje směrem ke středu, takový spirálový pohyb najdeme u spirálových mlhovin galaxií v kosmu, v přirozeném toku vody, krve a mízy. Zatímco odstředivá síla používaná současnou technologií se v přírodě vyskytuje v jejích destruktivních aspektech, při příležitostech rozptylování energie, tlačíc médium od středu na okraj po přímých liniích. Částice média jsou nejdříve oslabeny a potom rozptýleny a zničeny. "Příroda používá tento proces k rozložení komplexů, které ztratily vitalitu nebo zahynuly." (str. 77 tamtéž) Pro dostředivý pohyb po hyperbolické spirále je příznačný pokles teploty, smrštění a zhuštění, zatímco pro odstředivý pohyb je charakteristické zvýšení teploty, rozpínání a exploze. "V přírodě dochází k neustálému přecházení od jednoho druhu pohybu k druhému, ale jestliže dochází k rozvoji, potom pohyb růstu musí převládat." (str. 77 tamtéž)

Biotechnologie

Viktor zkoumal nové motorové palivo, které by mohlo být použito v obyčejných spalovacích motorech, ale bez nebezpečných odpadních produktů. Objevil, že voda při konstruktivním hyperbolickém pohybu má schopnost přivodit syntézu uhlovodíků vhodných jako palivo. Při Viktorových experimentech byla "voda rozprášena do válce a bylo přidáno určité množství přírodního kyslíku, mírný tlak a teplo vyvinuté pohybem pístu vzhůru byly dostačující pro přeměnu vysoce účinné vody na plyn." (str. 84 tamtéž)
V letech 1931-53 Viktor pokračoval v práci na konstrukci stroje určeného k výrobě energie přímo ze vzduchu a vody. Jelikož se nedobral hmatatelných výsledků, obrátil svoji pozornost zpět ke schopnosti pstruhů skákat v horských bystřinách a pokoušel se využít energie vody. Došel k závěru, že voda, proudící v horských potocích, vytváří dostředivý spirálový pohyb. Tento pohyb, kombinovaný se stopovými prvky obsaženými v hornině, mění vodu na "mladou" vodu, která reaguje s okolním proudem vody a vytváří sekundární systém cirkulace vody. Regulací tlaku vody v potoce pstruh může buď nehybně stát, nebo se rychle pohybovat proti proudu. Viktor byl v té době bez práce a bylo mnoho lidí, kteří si přáli, aby ve své činnosti nepokračoval, ale i za těchto obtížných okolností se pustil do konstrukce stroje, který měl napodobit pstruzí fenomén. Viktor pracoval sám na stroji, který by vytvářel reakci na atomové úrovni, s podobnými výsledky jako u experimentů s hydro-fúzí.
Avšak místo hrubého stlačování atomů plynného vodíku za účelem vytvoření hélia a uvolnění energie Viktor chtěl "sešroubovat" dohromady vodu a vzduch bez odporu stejným způsobem, kterého si všiml v přírodě. Jeho vynález byl vyvinut v domácí elektrárnu, v níž malý výkon elektrického motoru byl mnohokrát znásoben ve vírové turbíně a použit k pohonu většího elektrického generátoru. "Úkolem spirálovité části tohoto přístroje bylo zesílit vstupní energii. Voda, která vytékala z výstupního otvoru, byla přiváděna do horní části systému a byla recirkulována. Schauberger tvrdil, že voda se zdvihala proto, že byla silně nabita biologickým magnetismem, který negoval gravitaci." (str. 87) V roce 1958 byl poslední model přivezen do USA a zabaven Američany.
Viktor si také všiml, že ptáci - podobně jako pstruzi - se pohybují vzduchem pomocí hyperbolického, dostředivého spirálového pohybu, když vzduch za letu proudí skrze jejich peří, přičemž při tahu vzhůru je vytvářena silná proticirkulace, která ptáka nese dopředu a vzhůru. S použitím této hypotézy Viktor vyvinul letecký motor, který měl pracovat na stejném principu jako jeho vírová turbína s použitím vzduchu jako zdroje energie. Motor by nasával vzduch, který by za letu byl použit k pohonu, a současně ve směru pohybu vytvářel vakuum a mohl se bez odporu pohybovat.
Na začátku 2. světové války začal Alois Kokaly spolupracovat s Viktorem, který v té době vyvíjel létající objekty poháněné biotechnickými prostředky. Tyto konstrukce byly převzaty Hertlem, jistou průmyslovou společností, a byly zprávy, že energii produkovanou tímto neobvyklým mechanismem bylo obtížné řídit, jeden z těchto strojů proletěl střechou továrny. V roce 1943 byl Viktor odveden do války a po krátké době, kdy sloužil jako velitel výsadkové jednotky, odešel konstruovat ponorku na stejném principu, jako byla jeho turbína. Viktor byl povolán Himlerem, aby ve svém výzkumu pokračoval v koncentračním táboře u Mauthausenu. Byl pověřen vedením vědeckého týmu techniků a fyziků, kteří byli vybráni mezi vězni, nebo mohl být pověšen. Viktor pracoval na vysoké škole SS a trval na tom, aby s jeho pomocníky nebylo zacházeno jako s vězni. Začalo intenzivní období studia, které vedlo k zahájení programu "létajících talířů" poháněných Schaubergerovou turbínou. Výsledkem výzkumu byly jak úspěchy, tak selhání. Viktor to popisuje v dopise s datem 28.2.1956 ministru obrany Západního Německa Straussovi takto: "Zhruba po roce se první létající talíř neočekávaně zvedl ze země ke stropu hned na první pokus a potom se rozbil. O několik dní později se objevila skupina Američanů, kteří zřejmě pochopili, co se stalo, a vše zabavili."
"Po velmi důkladném vyšetřování vysokým důstojníkem, jsem byl vzat do ochranné vazby a hlídán nejméně šesti policisty po dobu šesti měsíců. Důležitá část přístroje byla nalezena v mém bytě Rusy." (str. 93-94 tamtéž) Když Rusové Viktorův byt opouštěli, vyhodili ho do povětří. Pravděpodobně to udělali proto, aby zničili informace, které mohli přehlédnout. Viktor pracoval s řadou ruských zajatců, kteří byli později vráceni do Sovětského svazu. Existovaly domněnky, že k rychlým pokroků Rusů v raketové technice přispěly také Viktorovy myšlenky.
V roce 1956 Viktor o svých zážitcích bezprostředně po válce napsal: "Na konci války jsem byl téměř rok uvězněn americkými okupačními silami z důvodu mých znalostí výroby atomové energie. Po mém propuštění mi bylo, pod hrozbou opětovného uvěznění, zakázáno provádět jakýkoli výzkum na poli atomové energie, i kdyby se to týkalo nových aspektů této technologie. Po podepsání mírové smlouvy na Dálném Východě jsem ve své práci opět pokračoval. Jelikož jsem na konci války přišel o všechen svůj majetek, práce pokračovala pomalu. Byla mi odmítnuta jakákoli zahraniční finanční pomoc, což bylo důvodem pro zpoždění výroby funkčních modelů, ale jakmile byly uděleny patenty, věc se vyřešila." (str. 94 tamtéž)
Po svém propuštění se Viktor přestěhoval do Lince a s omezenými finančními prostředky obrátil svoji pozornost k výzkumu v zemědělství. Viktor napsal: "Zemědělci pracují ruku v ruce s našimi lesníky. Krev Země se neustále oslabuje a úrodnost půdy se snižuje. Zemědělci si naštěstí uvědomují nutnost hnojit, ale nyní vstupují na scénu chemici a po polích rozhazují chemikálie.
Za pouhých několik let se objevily důkazy, že půda zpracovaná umělými hnojivy se redukuje na strusku. Je to další důkaz, že člověk pracuje proti Přírodě a bezstarostně blokuje poslední zbývající zdroj výživy - kapilární systém půdy. Pole, která dříve sedlákům dávala nadbytek úrody, začala degenerovat. Intenzivně hledal řešení, jak obnovit kapilární systém v půdě. Nyní se stejná věc děje v našich lesích. Navenek se zdá, že všechno zraje a prospívá, jak má, ale to je jen pozlátko. Plodiny vyrůstají ze zkažené půdy, prohnilé ovoce způsobuje rakovinu." (str. 96 tamtéž)
Pro Viktora se proces růstu točil kolem nabíjení a následného vybíjení energie. Růst způsobuje rovnováha nábojů rozdílných polarit mezi atmosférou a zemí. Jestliže má být náboj využit, musí být mezi oběma polaritami nějaká izolace, jinak je to pouhý destruktivní zkrat. Viktor se velmi podrobně zabýval touto izolací a popsal ji jako pokožku, kterou Země kolem sebe musí mít, a je důležité, aby země nikdy nebyla ponechána holá, ale vždy musí být pokryta vegetací nebo něčím jiným. Došel k závěru, že když les již nemůže být zdrojem dobré vody a jestliže vodní toky jsou nepohyblivé, voda již nemůže vytvářet zemní elektřinu. To podporuje vytváření organizmů vyvolávajících nemoci, parazitů, virů a bakterií a snižuje se kvalita úrody. V eseji otištěné v "Natural Farming" Viktor popisuje starého sedláka považovaného za podivína, přestože se žádný z jeho sousedů nemohl pochlubit tak dobrou úrodou. Viktor píše, jak jednoho dne viděl starého sedláka, jak stál před velkým dřevěným sudem a míchal s jeho obsahem pomocí velké vařečky a přitom zpíval do sudu hudební stupnici od fistule po kontrabas. Když zpíval stupnici vzhůru, míchal obsah sudu proti směru hodinových ručiček. Když jeho hlas šel do hloubky, změnil směr rotace. Když Viktor přišel blíž, viděl, že sud je plný čisté vody, do níž sedlák házel kousky hlinité půdy, zatímco nepřestával míchat.
Když sedlák skončil, nechal to kvasit. Z rozhovoru se sedlákem Viktor zjistil, že hlína míchaná ve studené vodě s kyselinou uhličitou získanou ze vzduchu, která je potom správným způsobem míchána, získá neutrální napětí. Když byla potom touto neutrálně nabitou vodou pokropena čerstvě uvláčená a osetá pole a nechala se vypařovat, zbyl povlak neobyčejně jemných krystalů, které nesly záporný náboj. Tyto krystaly přitahují paprsky ze všech stran a potom je opět vyzařují. Tato jemná membrána, fialově zbarvená, nacházející se mezi geosférou a atmosférou, funguje jako filtr, který dovoluje jen paprskům o nejkratší vlnové délce, aby vstupovaly de země a opouštěly ji. Sedlák mluvil o této membráně jako o panenské bláně. Díky ní má semeno v půdě téměř konstantní teplotu +4 st. C a dokonce v nejsušších obdobích roku půda zůstává chladná a vlhká. Při této teplotě jsou optimální podmínky pro růst rostlin a výnosy jsou o 30% vyšší než tam, kde je půda obdělávána běžným způsobem.
Viktor se od tohoto sedláka naučil i další techniky. Důležité bylo při orbě nepoužívat železný pluh a brázdy měly mít pravý úhel vzhledem k slunci. Viktor se rozhodl vypátrat reálný základ těchto tradic. Pečlivým pozorováním Viktor zjistil, že když byl použit železný pluh, teplo generované oráním způsobilo změknutí vrchní vrstvy železa, takže se do půdy dostal železný prach. Tyto částečky železa způsobily vybíjení elektrického napětí mezi vláhou, půdou a atmosférou a tak byla země ochuzena o svůj růstový potenciál. Fyzický pohyb při orbě a účinky železného prachu vedly k vysoušení a ohřívání půdy, což je škodlivé pro její úrodnost.
Viktor reagoval na své objevy tím, že se zaměřil na použití mědi, protože půda bohatá na měď zadržuje vláhu. Rozhodl se vyzkoušet železný pluh pokovený mědí a výsledky byly velmi příznivé pro měď, protože se úrodnost zvýšila o 17-35%. Když tuto metodu aplikoval na velké farmě nedaleko Salzburgu, úroveň produkce vzrostla dokonce o 50%. Na farmě v pahorkatině nedaleko Kitzbhulu se vedle kvantity zvýšila také kvalita, plodiny byly odolné proti škůdcům, zatímco sousední farmy byly jimi napadány a požadavky na dusičnany v půdě byly omezeny.
V průběhu let 1951-52 byly na stanici pro zkoušení umělých hnojiv prováděny testy s použitím strojů vyrobených ze železa, ze železa s přidaným síranem měďnatým a na třetí ploše pouze z mědi. Opět se ukázalo, že měděné stroje měly pozoruhodné výsledky.
V roce 1948 Viktor podepsal kontrakt s jednou společností v Salzburgu na výrobu velkého množství měděných pluhů. Avšak než bylo uzavření smlouvy dokončeno, Viktor byl navštíven ředitelem salzburského finančního úřadu. Účelem ředitelovy návštěvy bylo získat určité procento z Viktorova zisku, protože v té době pobíral podíl ze zisku průmyslu na výrobu dusičnanů za povzbuzování sedláků, aby používali více umělých hnojiv. Kdyby sedláci vyměnili své pluhy za měděné, poptávka po dusičnanech by se neustále snižovala, a tak ředitel žádal kompenzaci. Viktor se rozhněval a vyhodil ho. Avšak krátce poté byla smlouva touto společností vypovězena a zástupci z místní zemědělské společnosti začali zemědělce varovat před používáním měděných pluhů, protože by to vedlo k nadprodukci a následnému poklesu cen.
Avšak v roce 1950 Viktor, Rosenberger a ještě jeden inženýr obdrželi patent na metodu potahování aktivního povrchu zemědělských strojů mědí. Viktor dále pokračoval ve vývoji svého pluhu, všímal si jeho pohybu půdou a soustředil se na to, zda konvenční pluh funguje správně z biologického hlediska. Opět pracoval na principu, že půda by se měla pohybovat dostředivým způsobem a na základě pozorování přírody zkonstruoval spirálovitý pluh založený na pohybech krtka. Stočené lopatky pluhu znamenaly, že ten pronikal do půdy téměř bez odporu, v důsledku čehož nedocházelo k zahřívání půdy, které vedlo ke ztrátě půdní vlhkosti, vlivem tření a tlaku. Účelem konstrukce spirálovitého pluhu bylo pouze obracení půdy. Viktor byl proti hluboké orbě, protože se tím pouze narušovala práce mikroorganismů a převracela přirozená úroveň vrchní půdy.
Zdá se, že z Viktorových návrhů pro udržování teploty a vlhkosti půdy s použitím mědí potaženého spirálovitého pluhu by měly největší užitek suché oblasti země, které se díky změnám na zemi stávají stále suššími a jejich obyvatelé mají stále větší nedostatek potravin a pitné vody. Mezitím v industrializovaném světě stéle větší používání a následná potřeba umělých hnojiv degraduje a otravuje půdu a pitnou vodu.
Viktor také navrhnul způsob vytváření kompostu, který zvyšoval vitalitu půdy a její odolnost proti škodlivým mikroorganismům a chorobám rostlin. Byl zásadně proti používání fosfátu, protože to je vedlejší produkt pecí, který odčerpává půdě její sílu, a jakýchkoli umělých hnojiv, jež se vyrábějí s použitím ohně nebo vysoké teploty. Ty podle něho narušují životní procesy a produkují potraviny, které jsou při dlouhodobé konzumaci škodlivé lidskému tělu, vysávají fyzickou a duševní energii osobě, jež je jí.
Viktor také věnoval mnoho pozornosti návrhům vodovodních trubek, které vodě umožňovaly spirálový pohyb. Tyto trubky se měly samozřejmě vyrábět z vhodných ekologických materiálů.
V roce 1952 Viktor a jeho syn Walter byli pozváni na technickou univerzitu ve Stuttgartu profesorem Popelem, který se zabýval řízením vodních zdrojů, aby se podílel na jejich experimentech. Původním záměrem bylo zdiskreditovat Viktorovy myšlenky, ale v průběhu výzkumů byl profesor překvapen, že výsledky potvrdily Viktorovo chápání vlastností a principů vody a jejího pohybu.
V tomto období života měl Viktor za sebou mnoho let vyčerpávající práce, strádání během války, nedostatku peněz, obtížných výzkumů a zoufalství z toho, že lidstvo devastuje naši milovanou Matku Zemi. Jeho organismus trpěl slabým srdcem a astmatem.
V zimě 1957/58 Viktora navštívili dva Američané, kteří k němu přišli díky nedávné publicitě o jeho implozivním stroji (odstředivé turbíně). Viktor dosud pracoval na zdokonalení této konstrukce, k níž se veřejně přihlásili odpůrci jaderné energie jako k alternativnímu zdroji energie.
Zanedlouho potom, v červnu téhož roku, byli Viktor a jeho syn pozváni do Texasu na tříměsíční návštěvu za účelem zkoumání jeho práce. Viktorova dokumentace, modely a přístrojové vybavení byly také převezeny do USA. Oba Schaubergerové byli ubytováni v izolaci v texaské poušti během nejteplejších měsíců roku. Výsledky výzkumů byly poslány expertu na atomovou technologii k analýze, který jejich výsledky stoprocentně potvrdil.
Po třech měsících Viktor projevil přání vrátit se domů, ale jeho hostitelé se zdráhali nechat ho odjet po takových uspokojivých výsledcích. Chtěli, aby Schaubergerové zůstali příštích pět let. O měsíc později, v září, po mnoha Viktorových stresech mu bylo řečeno, že může odjet domů, když bude souhlasit se svou výukou angličtiny. Dostal 30 minut na rozmyšlenou. Viktor pod nátlakem souhlasil a jeho syn byl také požádán o podpis kontraktu, což odmítl udělat, protože jako by ho to jako hosta podrobilo americkým zákonům. Smlouva také obsahovala pasáž, která znemožňovala, aby jakákoli práce Viktora Schaubergera byla předána komukoli kromě Mr. Roberta Donnera, včetně jeho myšlenek a vědomostí z minulosti, současnosti a budoucnosti.
Ačkoli byli svým zážitkem otřeseni, Viktoru a jeho synovi nebylo dopřáno klidu, dokud nepodnikli devatenáctihodinový let domů. Naneštěstí Viktor ztratil vůli k životu a o pouhých pět dní po návratu domů 25. září 1957 Viktor zemřel v Linci ve věku 73 let. Zoufale neustále opakoval, "Všechno mi sebrali, nepatřím dokonce ani sám sobě." (str. 123 tamtéž)
Viktor zasvětil svůj život vodě, lesům, půdě a neporušenosti a řádu Přírody. Ačkoli neměl akademické vzdělání, jeho spisy a dobrozdání potvrzují jeho široké vzdělání a jeho výzkumy odrážejí jeho rozsáhlé znalosti fyziky, chemie a hydrologie. Jednou byl požádán, aby vysvětlil, z čeho pramení jeho autorita a vědomosti. Odpověděl, že ho nikdo neučil, ale měl výhodu dědictví, kterou definoval následovně: "Všechno je korpuskulární, dokonce i energie a světelné vlny. Hmota je inertní energie. To se týká i krve, která je materializovaným tokem energie od minulých generací, přes současnou k budoucím generacím. Tento tok není přerušen smrtí osoby, ale je přenášen jeho potomky dále. Avšak tato energie může degenerovat, například používáním negativní technologie, takže myšlenky a názory, které se lidské bytosti akumulovaly tisíce let, se ztratí. Je možné, aby osoba, která má výhodu tohoto daru, čerpala z celé zásoby vědomostí, které shromáždily předchozí generace.

https://www.cez-okno.net/clanok/cesty-zivotodarne-vody

Domů/Fakta/VIKTOR SCHAUBERGER - VODA, ENERGIE, LES, PŮDA, ÚRODA, MĚĎPUBLIKOVÁNO 10 LEDNA, 2018 Autor syselorgonit - Napsat komentář

Viktor Schauberger - voda, energie, les, půda, úroda, měď

Vynálezy Viktora Schaubergera - Stroj prý při startu modrozeleně zářil a při přistávání vydával stříbřitou záři. V mnichovské publikaci Das Neue Zeitalter se roku 1956 psalo, "Viktor Schauberger byl vynálezce a objevitel nové pohonné síly - imploze, která pouze s použitím vzduchu a vody je schopna vyrábět generovat světlo, teplo a hnací sílu."Vynálezy Viktora Schaubergera

Později ve svém životě, poté co byl svědkem zhoršování stavu půdy a vodních cest, Viktor vytvořil řadu vynálezů, napravujících katastrofy způsobované industrializací. Z pozorovatelných problémů s životním prostředím Viktor vyvodil, že zde musí být zásadní konstrukční chyba v technologii, která způsobuje takové otřesy v přírodě nebo minimálně produkuje tak chabé výsledky. Například parní a spalovací motory pracují s padesátiprocentní nebo ještě menší účinností. Jako vždy, podíval se do přírody a našel odpověď. Zjistil, že tyto škodlivé technologie používají špatný druh pohybu. Příroda často používá hyperbolickou spirálu, která je zevně dostředivá a vnitřně se pohybuje směrem ke středu, takový spirálový pohyb najdeme u spirálových mlhovin galaxií v kosmu, v přirozeném toku vody, krve a mízy. Zatímco odstředivá síla používaná současnou technologií se v přírodě vyskytuje v jejích destruktivních aspektech, při příležitostech rozptylování energie, tlačíc médium od středu na okraj po přímých liniích. Částice média jsou nejdříve oslabeny a potom rozptýleny a zničeny. "Příroda používá tento proces k rozložení komplexů, které ztratily vitalitu nebo zahynuly." (str. 77 tamtéž) Pro dostředivý pohyb po hyperbolické spirále je příznačný pokles teploty, smrštění a zhuštění, zatímco pro odstředivý pohyb je charakteristické zvýšení teploty, rozpínání a exploze. "V přírodě dochází k neustálému přecházení od jednoho druhu pohybu k druhému, ale jestliže dochází k rozvoji, potom pohyb růstu musí převládat."
Biotechnologie

Viktor zkoumal nové motorové palivo, které by mohlo být použito v obyčejných spalovacích motorech, ale bez nebezpečných odpadních produktů. Objevil, že voda při konstruktivním hyperbolickém pohybu má schopnost přivodit syntézu uhlovodíků vhodných jako palivo. Při Viktorových experimentech byla "voda rozprášena do válce a bylo přidáno určité množství přírodního kyslíku, mírný tlak a teplo vyvinuté pohybem pístu vzhůru byly dostačující pro přeměnu vysoce účinné vody na plyn." V letech 1931-53 Viktor pokračoval v práci na konstrukci stroje určeného k výrobě energie přímo ze vzduchu a vody. Jelikož se nedobral hmatatelných výsledků, obrátil svoji pozornost zpět ke schopnosti pstruhů skákat v horských bystřinách a pokoušel se využít energie vody.

Došel k závěru, že voda, proudící v horských potocích, vytváří dostředivý spirálový pohyb. Tento pohyb, kombinovaný se stopovými prvky obsaženými v hornině, mění vodu na "mladou" vodu, která reaguje s okolním proudem vody a vytváří sekundární systém cirkulace vody. Regulací tlaku vody v potoce pstruh může buď nehybně stát, nebo se rychle pohybovat proti proudu. Viktor byl v té době bez práce a bylo mnoho lidí, kteří si přáli, aby ve své činnosti nepokračoval, ale i za těchto obtížných okolností se pustil do konstrukce stroje, který měl napodobit pstruzí fenomén. Viktor pracoval sám na stroji, který by vytvářel reakci na atomové úrovni, s podobnými výsledky jako u experimentů s hydro-fúzí. Avšak místo hrubého stlačování atomů plynného vodíku za účelem vytvoření hélia a uvolnění energie Viktor chtěl "sešroubovat" dohromady vodu a vzduch bez odporu stejným způsobem, kterého si všiml v přírodě.

Jeho vynález byl vyvinut v domácí elektrárnu, v níž malý výkon elektrického motoru byl mnohokrát znásoben ve vírové turbíně a použit k pohonu většího elektrického generátoru. "Úkolem spirálovité části tohoto přístroje bylo zesílit vstupní energii. Voda, která vytékala z výstupního otvoru, byla přiváděna do horní části systému a byla recirkulována. Schauberger tvrdil, že voda se zdvihala proto, že byla silně nabita biologickým magnetismem, který negoval gravitaci.

Viktor si také všiml, že ptáci - podobně jako pstruzi - se pohybují vzduchem pomocí hyperbolického, dostředivého spirálového pohybu, když vzduch za letu proudí skrze jejich peří, přičemž při tahu vzhůru je vytvářena silná proticirkulace, která ptáka nese dopředu a vzhůru. S použitím této hypotézy Viktor vyvinul letecký motor, který měl pracovat na stejném principu jako jeho vírová turbína s použitím vzduchu jako zdroje energie. Motor by nasával vzduch, který by za letu byl použit k pohonu, a současně ve směru pohybu vytvářel vakuum a mohl se bez odporu pohybovat. Na začátku 2. světové války začal Alois Kokaly spolupracovat s Viktorem, který v té době vyvíjel létající objekty poháněné biotechnickými prostředky. Tyto konstrukce byly převzaty Hertlem, jistou průmyslovou společností, a byly zprávy, že energii produkovanou tímto neobvyklým mechanismem bylo obtížné řídit, jeden z těchto strojů proletěl střechou továrny. V roce 1943 byl Viktor odveden do války a po krátké době, kdy sloužil jako velitel výsadkové jednotky, odešel konstruovat ponorku na stejném principu, jako byla jeho turbína. Viktor byl povolán Himlerem, aby ve svém výzkumu pokračoval v koncentračním táboře u Mauthausenu. Byl pověřen vedením vědeckého týmu techniků a fyziků, kteří byli vybráni mezi vězni, nebo mohl být pověšen. Viktor pracoval na vysoké škole SS a trval na tom, aby s jeho pomocníky nebylo zacházeno jako s vězni. Začalo intenzivní období studia, které vedlo k zahájení programu "létajících talířů" poháněných Schaubergerovou turbínou. "Po velmi důkladném vyšetřování vysokým důstojníkem, jsem byl vzat do ochranné vazby a hlídán nejméně šesti policisty po dobu šesti měsíců. Důležitá část přístroje byla nalezena v mém bytě Rusy." Když Rusové Viktorův byt opouštěli, vyhodili ho do povětří. Pravděpodobně to udělali proto, aby zničili informace, které mohli přehlédnout. Viktor pracoval s řadou ruských zajatců, kteří byli později vráceni do Sovětského svazu. Existovaly domněnky, že k rychlým pokroků Rusů v raketové technice přispěly také Viktorovy myšlenky. V roce 1956 Viktor o svých zážitcích bezprostředně po válce napsal: "Na konci války jsem byl téměř rok uvězněn americkými okupačními silami z důvodu mých znalostí výroby atomové energie. Po mém propuštění mi bylo, pod hrozbou opětovného uvěznění, zakázáno provádět jakýkoli výzkum na poli atomové energie, i kdyby se to týkalo nových aspektů této technologie. Po podepsání mírové smlouvy na Dálném Východě jsem ve své práci opět pokračoval. Jelikož jsem na konci války přišel o všechen svůj majetek, práce pokračovala pomalu. Byla mi odmítnuta jakákoli zahraniční finanční pomoc, což bylo důvodem pro zpoždění výroby funkčních modelů, ale jakmile byly uděleny patenty, věc se vyřešila." Po svém propuštění se Viktor přestěhoval do Lince a s omezenými finančními prostředky obrátil svoji pozornost k výzkumu v zemědělství. Viktor napsal: "Zemědělci pracují ruku v ruce s našimi lesníky. Krev Země se neustále oslabuje a úrodnost půdy se snižuje. Zemědělci si naštěstí uvědomují nutnost hnojit, ale nyní vstupují na scénu chemici a po polích rozhazují chemikálie.

Za pouhých několik let se objevily důkazy, že půda zpracovaná umělými hnojivy se redukuje na strusku. Je to další důkaz, že člověk pracuje proti Přírodě a bezstarostně blokuje poslední zbývající zdroj výživy - kapilární systém půdy. Pole, která dříve sedlákům dávala nadbytek úrody, začala degenerovat. Intenzivně hledal řešení, jak obnovit kapilární systém v půdě. Nyní se stejná věc děje v našich lesích. Navenek se zdá, že všechno zraje a prospívá, jak má, ale to je jen pozlátko. Plodiny vyrůstají ze zkažené půdy, prohnilé ovoce způsobuje rakovinu."

Pro Viktora se proces růstu točil kolem nabíjení a následného vybíjení energie. Růst způsobuje rovnováha nábojů rozdílných polarit mezi atmosférou a zemí. Jestliže má být náboj využit, musí být mezi oběma polaritami nějaká izolace, jinak je to pouhý destruktivní zkrat. Viktor se velmi podrobně zabýval touto izolací a popsal ji jako pokožku, kterou Země kolem sebe musí mít, a je důležité, aby země nikdy nebyla ponechána holá, ale vždy musí být pokryta vegetací nebo něčím jiným. Došel k závěru, že když les již nemůže být zdrojem dobré vody a jestliže vodní toky jsou nepohyblivé, voda již nemůže vytvářet zemní elektřinu. To podporuje vytváření organizmů vyvolávajících nemoci, parazitů, virů a bakterií a snižuje se kvalita úrody. V eseji otištěné v "Natural Farming" Viktor popisuje starého sedláka považovaného za podivína, přestože se žádný z jeho sousedů nemohl pochlubit tak dobrou úrodou. Viktor píše, jak jednoho dne viděl starého sedláka, jak stál před velkým dřevěným sudem a míchal s jeho obsahem pomocí velké vařečky a přitom zpíval do sudu hudební stupnici od fistule po kontrabas. Když zpíval stupnici vzhůru, míchal obsah sudu proti směru hodinových ručiček. Když jeho hlas šel do hloubky, změnil směr rotace. Když Viktor přišel blíž, viděl, že sud je plný čisté vody, do níž sedlák házel kousky hlinité půdy, zatímco nepřestával míchat.

Když sedlák skončil, nechal to kvasit. Z rozhovoru se sedlákem Viktor zjistil, že hlína míchaná ve studené vodě s kyselinou uhličitou získanou ze vzduchu, která je potom správným způsobem míchána, získá neutrální napětí. Když byla potom touto neutrálně nabitou vodou pokropena čerstvě uvláčená a osetá pole a nechala se vypařovat, zbyl povlak neobyčejně jemných krystalů, které nesly záporný náboj. Tyto krystaly přitahují paprsky ze všech stran a potom je opět vyzařují. Tato jemná membrána, fialově zbarvená, nacházející se mezi geosférou a atmosférou, funguje jako filtr, který dovoluje jen paprskům o nejkratší vlnové délce, aby vstupovaly de země a opouštěly ji. Sedlák mluvil o této membráně jako o panenské bláně. Díky ní má semeno v půdě téměř konstantní teplotu +4 st. C a dokonce v nejsušších obdobích roku půda zůstává chladná a vlhká. Při této teplotě jsou optimální podmínky pro růst rostlin a výnosy jsou o 30% vyšší než tam, kde je půda obdělávána běžným způsobem.

Viktor se od tohoto sedláka naučil i další techniky. Důležité bylo při orbě nepoužívat železný pluh a brázdy měly mít pravý úhel vzhledem k slunci. Viktor se rozhodl vypátrat reálný základ těchto tradic. Pečlivým pozorováním Viktor zjistil, že když byl použit železný pluh, teplo generované oráním způsobilo změknutí vrchní vrstvy železa, takže se do půdy dostal železný prach. Tyto částečky železa způsobily vybíjení elektrického napětí mezi vláhou, půdou a atmosférou a tak byla země ochuzena o svůj růstový potenciál. Fyzický pohyb při orbě a účinky železného prachu vedly k vysoušení a ohřívání půdy, což je škodlivé pro její úrodnost.

Viktor reagoval na své objevy tím, že se zaměřil na použití mědi, protože půda bohatá na měď zadržuje vláhu. Rozhodl se vyzkoušet železný pluh pokovený mědí a výsledky byly velmi příznivé pro měď, protože se úrodnost zvýšila o 17-35%. Když tuto metodu aplikoval na velké farmě nedaleko Salzburgu, úroveň produkce vzrostla dokonce o 50%. Na farmě v pahorkatině nedaleko Kitzbhulu se vedle kvantity zvýšila také kvalita, plodiny byly odolné proti škůdcům, zatímco sousední farmy byly jimi napadány a požadavky na dusičnany v půdě byly omezeny. V průběhu let 1951-52 byly na stanici pro zkoušení umělých hnojiv prováděny testy s použitím strojů vyrobených ze železa, ze železa s přidaným síranem měďnatým a na třetí ploše pouze z mědi. Opět se ukázalo, že měděné stroje měly pozoruhodné výsledky.

V roce 1948 Viktor podepsal kontrakt s jednou společností v Salzburgu na výrobu velkého množství měděných pluhů. Avšak než bylo uzavření smlouvy dokončeno, Viktor byl navštíven ředitelem salzburského finančního úřadu. Účelem ředitelovy návštěvy bylo získat určité procento z Viktorova zisku, protože v té době pobíral podíl ze zisku průmyslu na výrobu dusičnanů za povzbuzování sedláků, aby používali více umělých hnojiv. Kdyby sedláci vyměnili své pluhy za měděné, poptávka po dusičnanech by se neustále snižovala, a tak ředitel žádal kompenzaci. Viktor se rozhněval a vyhodil ho. Avšak krátce poté byla smlouva touto společností vypovězena a zástupci z místní zemědělské společnosti začali zemědělce varovat před používáním měděných pluhů, protože by to vedlo k nadprodukci a následnému poklesu cen.

Avšak v roce 1950 Viktor, Rosenberger a ještě jeden inženýr obdrželi patent na metodu potahování aktivního povrchu zemědělských strojů mědí. Viktor dále pokračoval ve vývoji svého pluhu, všímal si jeho pohybu půdou a soustředil se na to, zda konvenční pluh funguje správně z biologického hlediska. Opět pracoval na principu, že půda by se měla pohybovat dostředivým způsobem a na základě pozorování přírody zkonstruoval spirálovitý pluh založený na pohybech krtka. Stočené lopatky pluhu znamenaly, že ten pronikal do půdy téměř bez odporu, v důsledku čehož nedocházelo k zahřívání půdy, které vedlo ke ztrátě půdní vlhkosti, vlivem tření a tlaku. Účelem konstrukce spirálovitého pluhu bylo pouze obracení půdy. Viktor byl proti hluboké orbě, protože se tím pouze narušovala práce mikroorganismů a převracela přirozená úroveň vrchní půdy.

Zdá se, že z Viktorových návrhů pro udržování teploty a vlhkosti půdy s použitím mědí potaženého spirálovitého pluhu by měly největší užitek suché oblasti země, které se díky změnám na zemi stávají stále suššími a jejich obyvatelé mají stále větší nedostatek potravin a pitné vody. Mezitím v industrializovaném světě stéle větší používání a následná potřeba umělých hnojiv degraduje a otravuje půdu a pitnou vodu.

Viktor také navrhnul způsob vytváření kompostu, který zvyšoval vitalitu půdy a její odolnost proti škodlivým mikroorganismům a chorobám rostlin. Byl zásadně proti používání fosfátu, protože to je vedlejší produkt pecí, který odčerpává půdě její sílu, a jakýchkoli umělých hnojiv, jež se vyrábějí s použitím ohně nebo vysoké teploty. Ty podle něho narušují životní procesy a produkují potraviny, které jsou při dlouhodobé konzumaci škodlivé lidskému tělu, vysávají fyzickou a duševní energii osobě, jež je jí.

Viktor také věnoval mnoho pozornosti návrhům vodovodních trubek, které vodě umožňovaly spirálový pohyb. Tyto trubky se měly samozřejmě vyrábět z vhodných ekologických materiálů.

V roce 1952 Viktor a jeho syn Walter byli pozváni na technickou univerzitu ve Stuttgartu profesorem Popelem, který se zabýval řízením vodních zdrojů, aby se podílel na jejich experimentech. Původním záměrem bylo zdiskreditovat Viktorovy myšlenky, ale v průběhu výzkumů byl profesor překvapen, že výsledky potvrdily Viktorovo chápání vlastností a principů vody a jejího pohybu.

V zimě 1957/58 Viktora navštívili dva Američané, kteří k němu přišli díky nedávné publicitě o jeho implozivním stroji (odstředivé turbíně). Viktor dosud pracoval na zdokonalení této konstrukce, k níž se veřejně přihlásili odpůrci jaderné energie jako k alternativnímu zdroji energie. Zanedlouho potom, v červnu téhož roku, byli Viktor a jeho syn pozváni do Texasu na tříměsíční návštěvu za účelem zkoumání jeho práce. Viktorova dokumentace, modely a přístrojové vybavení byly také převezeny do USA. Oba Schaubergerové byli ubytováni v izolaci v texaské poušti během nejteplejších měsíců roku. Výsledky výzkumů byly poslány expertu na atomovou technologii k analýze, který jejich výsledky stoprocentně potvrdil. Po třech měsících Viktor projevil přání vrátit se domů, ale jeho hostitelé se zdráhali nechat ho odjet po takových uspokojivých výsledcích. Chtěli, aby Schaubergerové zůstali příštích pět let. O měsíc později, v září, po mnoha Viktorových stresech mu bylo řečeno, že může odjet domů, když bude souhlasit se svou výukou angličtiny. Dostal 30 minut na rozmyšlenou. Viktor pod nátlakem souhlasil a jeho syn byl také požádán o podpis kontraktu, což odmítl udělat, protože jako by ho to jako hosta podrobilo americkým zákonům. Smlouva také obsahovala pasáž, která znemožňovala, aby jakákoli práce Viktora Schaubergera byla předána komukoli kromě Mr. Roberta Donnera, včetně jeho myšlenek a vědomostí z minulosti, současnosti a budoucnosti. Ačkoli byli svým zážitkem otřeseni, Viktoru a jeho synovi nebylo dopřáno klidu, dokud nepodnikli devatenáctihodinový let domů. Naneštěstí Viktor ztratil vůli k životu a o pouhých pět dní po návratu domů 25. září 1957 Viktor zemřel v Linci ve věku 73 let. Zoufale neustále opakoval, "Všechno mi sebrali, nepatřím dokonce ani sám sobě."

Viktor zasvětil svůj život vodě, lesům, půdě a neporušenosti a řádu Přírody. Ačkoli neměl akademické vzdělání, jeho spisy a dobrozdání potvrzují jeho široké vzdělání a jeho výzkumy odrážejí jeho rozsáhlé znalosti fyziky, chemie a hydrologie. Jednou byl požádán, aby vysvětlil, z čeho pramení jeho autorita a vědomosti. Odpověděl, že ho nikdo neučil, ale měl výhodu dědictví, kterou definoval následovně: "Všechno je korpuskulární, dokonce i energie a světelné vlny. Hmota je inertní energie. To se týká i krve, která je materializovaným tokem energie od minulých generací, přes současnou k budoucím generacím. Tento tok není přerušen smrtí osoby, ale je přenášen jeho potomky dále. Avšak tato energie může degenerovat, například používáním negativní technologie, takže myšlenky a názory, které se lidské bytosti akumulovaly tisíce let, se ztratí. Je možné, aby osoba, která má výhodu tohoto daru, čerpala z celé zásoby vědomostí, které shromáždily předchozí generace."

Víme určitě, že Viktor Schauberger, byl zapojen do vývoje létajících disků, a že jeden z nich byl v roce 1945 zkoušen nedaleko Prahy, jak Schriever tvrdil. Jeho experimentální prototypy byly založeny na levitaci. Viktor Schauberger, který se narodil v roce 1885, považoval přírodu za svoji největší učitelku, přestože se domníval, že mnoho věcí na světě je ve stavu zmatku. V lesích podél řek studoval to, co považoval za životodárnou energii, vodní a vzdušné víry. Přel se, že "převažující technologie používá špatné formy pohybu. Je založen na entropii - na pohybech, založených na ničivých silách přírody a na rozkladu materiálů. Avšak pro vytváření pořádku a nový růst příroda používá odlišný druh pohybu. Převažující technologie založená na explozi - spalování paliva a štěpení atomů - naplňuje svět rozpínavým, odstředivým pohybem, generujícím teplo." Viktor Schauberger věřil, že k výrobě energie je místo toho možné použít dostředivý pohyb, generující chlad, síly, které příroda používá k stavbě a oživování hmoty. Dokonce i hydroelektrárny, řekl Schauberger, používají destruktivní pohyb - tlačí vodu a prohánějí ji skrze turbiny. Výsledkem je "mrtvá voda". Postavil sací turbiny, o nichž se domníval, že vodu oživují a osvěžují, a výsledkem je čistý a životodárný proud vody.

Viktor Schauberger také vyráběl elektrickou energii pomocí jedinečné sací turbiny, používající implozivních principů, které byly později použity pro systém pohonu a aplikovány na vzduch. Jeho práce upoutala pozornost Adolfa Hitlera , který řekl: "ano, hledám novou energii, která jednou musí opět nastolit harmonii s přirozeným řádem věcí. To je můj program."

Krátce před schůzkou Hitler, jako říšský kancléř, dal svým dvěma zástupcům své příkazy. Ti dva měli přijít projednat plán Hermanna Göringa. A potom řekl, "Viktore Schaubergere, budeš mluvit se dvěma zástupci Říše a zítra, nejpozději do tří dnů, se uskuteční druhá schůzka. A můj otec těmto dvěma zástupcům Říše řekl: "Považuji tento plán za fascinující. Ano, my Němci založíme zcela novou vědu."

Hitler chtěl, aby Schauberger dohlížel na stavbu nového létajícího stroje, který by se vznášel bez spotřeby jakéhokoli paliva. Tato myšlenka nového vzdušného plavidla byla založena na objevu, který Schauberger učinil před několika lety. Jednalo se o metodu vytvoření zóny nízkého tlaku na atomické úrovni. Vědec tvrdil, že toho dosáhl v laboratoři, když jeho prototyp radiálně a axiálně roztočil vzduch nebo vodu, přičemž v okolí poklesla teplota. Schauberger tuto sílu pojmenoval jako diamagnetická levitační síla a poznamenal, že příroda používá tuto sací sílu při tvorbě počasí, ke stabilizaci sluneční fúze, atd.

Schauberger dostal k dispozici tým vědců, aby mu pomáhal při jeho práci, a trval na tom, aby se s těmito vědci zacházelo jako se svobodnými lidmi a ne jako s vězni nacistů. Během jejich práce však jejich ústředí bylo bombardováno, a proto byli přemístěni do Leonsteinu. Zdokonalili létající disk poháněný Schaubergerovou turbinou, která nasávala vzduch dovnitř talíře, kde rotoval a vyvíjel obrovskou levitační sílu.

Schaubergerův prototyp byl potom rozvinut do podoby dopravního prostředku známého jako Disk Belluzzo-Schriever-Miethe, stroje o průměru 22 stop. Tyto stroje létaly rychlostí větší než 2000 km/h a bylo plánováno, že v budoucnu budou dosahovat rychlosti přes 4000 km/h. Do roku 1945 mohl dosahovat rychlosti 1300 mil za hodinu a výšky 40.000 stop za méně než tři minuty.

Stroj prý při startu modrozeleně zářil a při přistávání vydával stříbřitou záři. V mnichovské publikaci Das Neue Zeitalter se roku 1956 psalo, "Viktor Schauberger byl vynálezce a objevitel nové pohonné síly - imploze, která pouze s použitím vzduchu a vody je schopna vyrábět generovat světlo, teplo a hnací sílu."

V publikaci se dále psalo, že první létající disk bez posádky byl testován v roce 1945 nedaleko Prahy. Disk byl schopen se bezhlučně vznášet ve vzduchu a byl schopen létat dozadu stejně rychle jako dopředu. Dále se zde uvádělo, že jeho průměr byl 50 metrů.

Další důkaz na podporu této události se objevil o dva roky dříve v interview, které se 18. listopadu 1954 objevilo v Zurišském Tages Anziegeru. Jistý George Klein, tvrdil, že 14. února 1945 byl svědkem zkoušení létajícího talíře, který během tří minut dosáhl výšky 30.000 stop a byl schopen cestovat rychlostí několika set mil za hodinu. Během Interview Klein poskytl další informace o vývoji disků a tvrdil, že některé práce probíhaly v Peenemünde, kde se vyvíjely rakety V-2 a kde byl ředitelem Werner von Braun. Klaun také řekl, že stability stroje bylo dosahováno použitím gyroskopu; stejnou metodu použil tým Braun- Dornberger. Výzkum se potom přesunul do podzemního zařízení Mittelwerke blízko Nordhausenu v pohoří Harz.

Také Bible o vývoji atomové bomby, Jasnější než tisíc sluncí, tyto události také potvrzuje: "První z těchto létajících talířů, jak byly později nazývány - kruhového tvaru, o průměru nějakých 45 yardů - byly stavěny specialisty Schrieverem, Habermohlem a Miethem. Poprvé byly poslány do vzduchu 14. února nad Prahu a během tří minut dosáhly výšky téměř 8 mil. Dosáhly rychlosti 1250 mph a při následujících testech bylo dosaženo dvojnásobné rychlosti." Američané později objevili, že Hitler měl nejen tajnou zbraň, ale měl i to, čemu se nyní říká UFO nebo kosmická loď. Měl již jedno dokončené na rýsovacím prkně a postaven prototyp, který dosahoval rychlosti 1200 mil za hodinu. Vertikální start, změna směru o 90 stupňů, podobně jako u helikoptéry, to všechno bylo nadřazené všemu, co v té době měly spojenecké síly. Nacistické okultní společnosti byly zapojeny do vývoje takových nekonvenčních letadel ve tvaru talíře. Jedna z nich, Společnost Vril údajně získávala zprávy pomocí channelingu od mimozemské civilizace ze solárního systému Aldebaran a plánovala vyvinout kosmickou loď, která by byla schopná umožnit fyzický kontakt s tamní civilizací.

Při pozorování vodního proudu zjistil, že přirozeně tekoucí voda sleduje zcela určité pohybové formy, a že tyto formy mají rozhodující význam jak pro nosnou sílu vody, tak i pro to, jak dlouho voda zůstane čerstvá. Tyto přirozené dráhy pohybu s sebou přinášejí výstavbu a zachování; naproti tomu nepřirozený pohyb a také nedostatek pohybu způsobují hnilobu a rozklad. Roku 1922 postavil Viktor Schauberger ve Steyrlingu v Horním Rakousku na základě těchto poznatků zařízení pro plavení dřeva, které tehdejší odborný svět nejprve odbyl jako nesmysl. Ovšem po zprovoznění tato soustava sklidila velký obdiv. Z celé Evropy se sjížděli odborníci, aby si zařízení prohlédli. Schaubergerovi se podařilo snížit přepravní náklady na kubík dřeva z dosavadních 12 šilinků na 1 šilink.

Tajemstvím tohoto zařízení pro plavení dřeva byl zvláštní tvar žlabu. Měl polovejčitý průřez a byly v něm navíc umístěny dřevěné latě tak, aby se voda dostávala do točivého pohybu. Tento rotační pohyb způsoboval, že voda vytvářela ve směru proudu vír, který se vždy pohyboval zhruba uprostřed žlabu. Do tohoto víru byly vtaženy plavené kmeny. Vír je během plavení udržoval ve středu žlabu, takže se kmeny téměř nikdy nevzpříčily. Navíc tento vířivý pohyb vytvářel ve vodě dodatečný vztlak, takže mohly být při teplotě vody blízké 4° C plaveny i kmeny, jejichž specifická hmotnost byla větší než specifická hmotnost vody. Na mnoha místech zařízení byla zahřátá voda držící se na povrchu vypouštěna a nahrazována čerstvou studenou vodou. Přitom pomohly také staré zkušenosti Schaubergerových předků. Viktor Schauberger například uvádí: "...můj otec dopravoval na velké vzdálenosti statisíce krychlových metrů bukového dřeva, přičemž nikdy nenechával tuto práci provádět ve dne, ale většinou za měsíčných nocí, protože, jak vysvětloval, voda ozářená sluncem zleniví a unaví se, svine se a spí, zatímco v noci a obzvláště při měsíčním svitu je čerstvá a živá, takže dokáže nést bukové a jedlové špalky, které jsou těžší než ona."

Přirozené formy pohybu

Důležitým východiskem je tak zvaný "prostorový spirálovitý pohyb", tedy druh pohybu, který hraje v přírodě významnou roli např. při oběhu planet (viz obrázek). Viktor Schauberger právě tak pozoroval, že pstruzi v horských bystřinách využívají tohoto druhu pohybu, aby překonali vodopády:

"Bylo to v době tření za jedné jarní noci prozářené měsícem. Seděl jsem u vodopádu. V jasném měsíčním světle, dopadajícím pod správným úhlem, bylo v průzračné vodě vidět každý pohyb nespočetného množství ryb. Náhle se pstruzi rozprchli. Příčinou úprku byl zvláště silný pstruh, který připlul zdola, zamířil k vodopádu a začal kolem něj bez váhání kroužit. Vypadalo to, jako by kolébavě tančil výraznými spirálovitými pohyby ve vlnící se vodě jakýsi druh tance. Náhle zmizel pod stříbrolesklým vodním proudem, krátce se vzpřímil a já uviděl v proudu vody, který se směrem nahoru kuželovitě úžil, silný krouživý pohyb, jehož zdroj jsem nejprve nemohl postřehnout. V tomto krouživém pohybu se objevil zmizelý pstruh a vznesl se bez hnutí vzhůru. Když dosáhl hrany vodopádu, pstruh se převrátil a silným impulsem byl vynesen přes hranu vodopádu do rychle přitékající vody nad ním. Tam mocně mrskl ocasní ploutví a zmizel." Pstruh tedy vyhledal jádro vířícího vodního proudu a využil jeho pohybové energie pro svůj let vzhůru vodopádem.

Viktor Schauberger uvádí, že tohoto přírodního pohybu využívali i jeho předkové : "Někdy povodeň odkryje zvláštní způsob hrazení bystřin, které byly v těchto lesních oblastech využívány k plavení dřeva. Hrazení nutilo vodu téci střídavě doleva a doprava. Pojem "prostorový cykloidní pohyb" Schaubergerovi předkové samozřejmě neznali. Ale používali tento princip při stavbě tak zvaných smyků na dřevo tak dovedně, že kmeny získaly v pravidelně se měnících zákrutech rychlost a místy pluly na výsměch gravitaci i do kopce."

  • půda bohatá na měď zadržuje vláhu 

Vířivá spirálová forma se v přírodě nalézá velmi často a v rozličných variacích, například u šnečí ulity nebo u rohů antilopy kudu. Také střídáním oblastí nízkého a vysokého tlaku mohou v atmosféře vznikat velké vířivé struktury. V největším měřítku se tento princip projevuje u spirálních mlhovin a galaxií ve vesmíru. I náš sluneční systém krouží v takové galaxii zvané Mléčná dráha.

Spirálová struktura se nalézá i v mikrosvětě. Vídeňský profesor Felix Ehrenhaft (1879-1952) dokázal, že malé částice hmoty (například stříbrný, niklový nebo uhelný prach) mohou být svazkem světelných paprsků nebo magnetickým polem přivedeny k pohybu, který kupodivu neprobíhá přímočaře, nýbrž v šroubovitých drahách, přičemž vzniká dostředivá síla, která na částice působí 130krát silněji než zemská tíže.

Z těchto pokusů také vyplývá, že i pro elektromagnetické záření ve formě svazku světelných paprsků je charakteristický spirálový pohyb, do kterého mohou být vtaženy částice z blízkého okolí. Walter Schauberger, syn Viktora Schaubergera, komentoval tento pokus takto: "Každá částice nesoucí energii vytváří svým pohybem pole - energetický prostor, který je závislý na tomto pohybu. Čím je pole silnější, tím více působí na okolí, takže do něj mohou být vtaženy také částice s vyšší hmotností, než mají částice vytvářející toto pole. Částečky stříbra, niklu nebo uhlí musí působit ve srovnání s fotony jako obrovské kusy skály. Přesto jsou vtaženy do vířivého tance fotonů. Naučíme-li se média, která máme k dispozici, uvádět do stejného pohybu, jaký vykonávají elektrony a fotony, ... budeme moci "hory přenášet" i s relativně malým množstvím vstupní energie."

Schauberger vycházel z toho, že v případě technologie založené na přirozených principech naopak příroda energii ještě "zdarma přidá". Domníval se, že jen ve vzduchu a ve vodě je využitelná energie, která by navždy postačovala pro celé lidstvo. Člověk jen nesmí používat rozkladné přírodní procesy - jako je spalování, jaderné štěpení atd. - nýbrž budující, koncentrující síly, které byly pro výstavbu použity i v přírodě. K tomu bychom se museli nejprve zevrubně zabývat působením přírody, například "jednoduchou" otázkou "Jak roste stéblo trávy?"

Viktor Schauberger poukazoval na to, že existuje budující pohyb působící "v souladu s přírodou" a naproti tomu pohyb rozkladný. Dnešní technika většinou používá rozkladné formy pohybu a proto z dlouhodobého hlediska nedosahuje výstavby, ale úpadku a ohrožení základů života. "Rozkladný princip" odpovídá explozi, rozpínavosti a současnému zředění. Je to tedy směr pohybu od hmotného k méně hmotnému, princip rozkladu a uvolnění momentálního obsahu - princip smrti.

Proti němu stojí "budující princip" imploze, u kterého hraje zvláštní roli pohyb ve spirále. Schauberger říká: "Formou pohybu, která tvoří, rozvíjí, zušlechťuje a buduje, je spirálový pohyb z vnějšku dovnitř, tedy pohyb dostředivý. V přírodě jej nalezneme tam, kde pracují budující síly: ve spirálních mlhovinách ve vesmíru, v pohybu našeho planetárního systému, v přirozeném pohybu vody, krve a míz. Rozkladná, uvolňující forma pohybu je naproti tomu odstředivá. Nutí pohybující se části ze středu směrem k okraji. Jde o "přímý" pohyb. Prvek systému se uvolní, rozplyne a rozloží. Příroda používá tento pohyb k rozkladu opotřebovaných celků, aby pak z jednotlivých zlomků znovu složila pomocí dostředivého pohybu nové formy. Tento dostředivý, spirálový pohyb odpovídá chladnutí, smršťování a zhuštění. Odstředivý pohyb odpovídá ohřívání, teplu, rozpínání a explozi. V přírodě se obě formy pohybu neustále střídají, budující princip však musí převažovat, aby mohl probíhat vývoj."

Je znepokojující, že dnešní technika používá téměř ve všech oborech jen expanzívní druh pohybu. Podle Schaubergera spočívá v tomto pohybu mocná síla, která má ovšem destruktivní charakter a musí vést k všeobecnému úpadku, pokud tento základní nedostatek velmi rychle neodstraníme - ať už u průmyslových technických postupů, v moderním vodním stavitelství, zemědělství nebo lesnictví.

Voda znamená začátek

Voda je kolébkou veškerého života. Podle Viktora Schaubergera je také oním médiem, které nejprve přijme a pak zformuje předobrazy všech budoucích životních forem. O to závažnější je proto způsob našeho hospodaření s vodou. Voda je stále častěji nucena k nepřirozenému přímému pohybu jak v korytech řek a kanálů, tak i ve vodovodním potrubí. Voda má sklon téct spirálovitým pohybem. S touto formou pohybu přichází také přirozený rozvoj, což je vidět v okolí řek ponechaných v přírodním stavu. Dnešní regulační opatření a přímá vodovodní potrubí přirozenému pohybu vody neodpovídají.

Viktor Schauberger popisuje, jak se voda v okolí mýtin stává agresivní a škodí břehům, jak se následkem toho snižuje hladina spodní vody a vysychají výše položené prameny. Svedení toků do kamenných a betonových koryt pak nemůže odstranit vlastní příčinu problémů a vodě škodí ještě více. Základní Schaubergerovou tezí bylo, že člověk nikdy nesmí vodu regulovat pouze působením na břehy, ale voda si má tyto břehy sama vytvářet. Napsal: "Dopadneme jako Švýcaři, kteří na všech využitelných tocích postavili vodní elektrárny a navíc svedli velkou část potoků a řek do umělých koryt. Tím zničili veškerou sílu nejen v povrchové vodě, ale vlivem zpětných účinků i v podzemních vodách. V těchto nemocných tocích začíná odumírat zvířena i některé užitečné druhy bakterií, a to díky nedostatku budujících energií, které jsou pro život nezbytné. Malá změna v proudění vodního toku, způsobená nepřirozenou regulací břehů může vyvolat řetěz negativních reakcí. Jejich příčiny dosud nikdo neodhalil, a proto působí bez překážky dál."

Mezitím se zjistilo, že přirozeně tekoucí řeka nebo potok má mimo jiné daleko vyšší schopnost samočištění než uměle narovnaný kanál. Pouze přirozený způsob pohybu vody vytváří podle Viktora Schaubergera její příznivou strukturu, která prostřednictvím jemného energetického vyzařování podporuje a udržuje život . Pokud se voda zastaví nebo již neteče přirozeně, je tím pozměněna také její struktura. Voda s přirozenou strukturou má například menší sklon k ukládání vápna, k přemnožování bakterií a k hnilobě.

Na Vysoké škole technické ve Stuttgartu byly provedeny pokusy s různými materiály a typy potrubí. Zjišťovalo se, zda "spirálová trubice" dodaná Schaubergerem propustí za stejných podmínek více vody než například rovná skleněná trubice. Jinak vyjádřeno, zda je průtokový odpor při spirálovitém proudění kapaliny nižší než při proudění přímém, nebo dokonce při určitých rychlostech vody klesne na nulu, jak Schauberger uvádí. Jeho tvrzení byla při pokusech plně potvrzena.

Vodní a lesní hospodářství

Zvláštní význam přikládá Schauberger polovičnímu a úplnému koloběhu vody. Když prší a déšť je teplejší než půda, voda podle Schaubergera vstupuje do "úplného koloběhu". Proniká hluboko do půdních vrstev, zahřívá je a rozpouští soli, potřebné pro výživu rostlin, a ty pak transportuje vzhůru. V chladnější oblasti kořenů pak voda tyto soli uloží a vyvěrá na povrch jako "zralá spodní voda". Tento úplný koloběh probíhá pouze za přirozených podmínek.

Naopak "poloviční koloběh" se tvoří tam, kde je půda teplejší než dopadající déšť, například na sluncem vyhřáté pasece. Voda se vsákne nejprve do určité hloubky, dále se ohřívá, stává se specificky lehčí, opět stoupá vzhůru a odtéká po povrchu. Chybí tedy hlavní část podzemního oběhu a nedochází k vytváření spodní vody. Proto vede mýcení lesů a rozšiřování vykácených ploch ke všeobecnému poklesu hladiny spodních vod a vodních rezerv. Kromě toho Schauberger poukazuje na to, že stabilní uspořádání spodních vod představuje přirozenou protiváhu k plynům a teplým pramenům stoupajícím vzhůru z nitra země:

"V posledních letech se stále častěji vyskytují nepravidelnosti v rozložení vody - povodně, sucha, sesuvy půdy, dokonce i unikání jedovatých plynů ze země, a zvýšený výskyt nemocí v době, kdy v zimě vystupuje ze země teplá pára. Ve všech oblastech a v různých variacích rostou negativní výkyvy teplot. Jak se brzy ukáže, jsou to zákonité reakce na naše dnešní zcela nesprávné hospodaření s vodou, jehož hlavní příčinu je ovšem nutno hledat v pochybeném lesním hospodářství."

Z těchto důvodů se Schauberger zřetelně vyslovuje proti vzniku holosečných ploch (pasek). Navíc poukazuje na to, že mladé stromy rostou na volných plochách díky příliš silnému slunečnímu záření příliš rychle, což s sebou přináší mimo jiné i méně kvalitní dřevo. Schauberger považoval les za středisko síly specifického druhu, přičemž každý strom vyzařuje určitou energii. "Škody způsobené moderním lesním hospodářstvím jsou tak zlé proto, že tyto prvotní síly nedokáže produkovat žádná jiná forma vegetace tak kvalitně jako přirozeně rostlý les, obsahující velké množství druhů, jejichž energie se sčítá a působí do okolí mnoha čtverečních kilometrů."

Viktor Schauberger tvrdil, že i malé změny teploty mají rozhodující vliv na vodu a její vlastnosti. Normální teplota lidské krve se pohybuje někde pod úrovní 37° C a její odchylka je známkou nemoci. Také voda má svoji "zdravou" teplotu, odpovídající poměrům, v nichž se nachází. Zdravá bystřina nebo řeka bývá stíněna stromy, aby jako dárce života pro celý kraj nebyla vystavena přímému slunečnímu záření. Pokud se řeka příliš ohřeje, ztrácí energii a schopnost nést částice hornin, které se pak usazují na dně a zanášejí řečiště. Objeví se trhliny v březích a další známky rozkladu. Řeka je nemocná a agresivní, "má horečku".

Viktor Schauberger zanechal mnoho patentovaných návrhů, např. systém automatického nastavení správných teplotních poměrů vody podle teploty vzduchu, vodící tělesa, která spirálovitě roztáčejí říční proud a tím stabilizují osu proudění ve středu proudu. Takto regulovaná řeka neškodí břehům ani při záplavách. Výzkumná práce provedená ve Švédsku potvrdila, že díky Schaubergerově říční vestavbě je naplavený písek odnášen ze středu řečiště k jeho stranám, což brání vzniku usazenin ve středu koryta a jeho zanesení.

  • Došel k závěru, že voda, proudící v horských potocích, vytváří dostředivý spirálový pohyb. Tento pohyb, kombinovaný se stopovými prvky obsaženými v hornině, mění vodu na "mladou" vodu, která reaguje s okolním proudem vody a vytváří sekundární systém cirkulace vody. Regulací tlaku vody v potoce pstruh může buď nehybně stát, nebo se rychle pohybovat proti proudu. Viktor byl v té době bez práce a bylo mnoho lidí, kteří si přáli, aby ve své činnosti nepokračoval, ale i za těchto obtížných okolností se pustil do konstrukce stroje, který měl napodobit pstruzí fenomén. Viktor pracoval sám na stroji, který by vytvářel reakci na atomové úrovni, s podobnými výsledky jako u experimentů s hydro-fúzí. Avšak místo hrubého stlačování atomů plynného vodíku za účelem vytvoření hélia a uvolnění energie Viktor chtěl "sešroubovat" dohromady vodu a vzduch bez odporu stejným způsobem, kterého si všiml v přírodě.

Zlatý pluh

Kvůli náhlému poklesu zemědělské produkce v Bulharsku byl Viktor Schauberger v 30. letech pozván do této země tehdejším bulharským králem Borisem. Schauberger přišel na to, že pokles úrody souvisel se zavedením moderních železných pluhů. Pozorování ukázala, že půda s obsahem železa je suchá a méně úrodná. Zato půda s obsahem mědi podle Schaubergerových pozorování lépe udržuje půdní vlhkost. Podobné úvahy vedly Schaubergera k tomu, aby se při obdělávání půdy používaly nástroje z mědi, popř. jejích slitin. Výnosy se zvýšily až o 50 %, přitom vzrostla i kvalita plodin - rostliny získaly sytější barvu. Díky vyšším výnosům dostaly jeho pluhy brzy od některých zemědělců v oblasti Rakouské solné komory jméno "zlatý pluh". Název se udržel dodnes. Pluhy se však postupně přestaly používat, protože podle pramenů, které jsem měl k dispozici, byl tehdejší výrobce donucen zastavit výrobu. "Zlatý pluh" by prý vedl k nežádoucí zemědělské nadprodukci...

Dnes už se ve spolupráci s rodinou Schaubergerových zahradní nástroje podle návrhů Viktora Schaubergera opět vyrábějí.

Za další vývojový stupeň "zlatého pluhu" můžeme považovat spirální pluh, u kterého je kromě materiálu optimalizován také jeho tvar a tím i forma pohybu orané půdy. Půda není rozhrnována tlakem jako u běžného pluhu (bořící princip), nýbrž spirálovitě "přehazována" na stranu, podobně jak to dělá krtek. Pluh je navržený pro povrchové obdělávání půdy, neboť Schauberger byl proti hluboké orbě, která narušuje prostředí a rozvrstvení půdních organismů.

Schauberger přikládal velkou váhu také elektrickému potenciálu země a tvrdil, že mezi geosférou (zemí) a atmosférou (vzduchem) leží "neobyčejně hustá a fialově zářící síť podobná kůži", která funguje jako izolace. "Propustí jen nejhodnotnější záření proudící dovnitř a ven." V tomto biologickém kondenzátoru mezi zemí se záporným nábojem a vzduchem s kladným nábojem se nacházejí rostliny. Jejich růst probíhá podle Schaubergera v závislosti na rovnováze a působení obou pólů. Přirozené zvýšení této energie vede k vyšší plodnosti. Schauberger odmítá zásahy, které snižují zemský potenciál nebo poškozují povrchovou vrstvu. Tedy i umělá hnojiva, která jsou podle něj výrobním procesem "zbavena náboje" a proto půdě energii odnímají, místo aby ji dodávala, jak to činí např. dobré organické hnojivo. Schauberger poukazuje na to, že úspěchy umělých zásahů nemohou být trvalé, půda se jimi postupně znehodnocuje a přestává být odolná proti škůdcům.

Zdroj: https://www.albert-sd.cz/viktor-schauberger-voda-energie-puda-uroda-med-3-cast/

https://kamenovo.cz/index.php/2018/01/10/medene-nastroje/

Více zde:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Viktor_Schauberger

https://www.bibliotecapleyades.net/tierra_hueca/esp_tierra_hueca_2d.htm

https://www.kupfer-anton.de/

https://kupferspuren.at/ 

https://www.hyperbel.ch/ 

https://channelinggodfromwithin.blogspot.com/2011/02/nature-was-my-teacher.html

https://www.structuredwaterunit.com/articles/schauberger 

https://evg-ars.narod.ru/shauberg1.htm

https://hexagonalwater.com/v__schauberger.html 

https://www.nzdl.org/gsdlmod?e=d-00000-00---off-0hdl--00-0----0-10-0---0---0direct-10---4-------0-0l--11-en-50---20-about---00-0-1-00-0-0-11-1-0utfZz-8-00&a=d&cl=CL1.12&d=HASHedccacb18da2d2ee0851c7.4.3

https://www.google.com.au/search?q=Viktor+Schauberger&safe=off&es_sm=122&tbm=isch&tbo=u&source=univ&sa=X&ei=CWOGVPmxNYe48gWW_4H4BA&ved=0CI4BEIke&biw=1164&bih=576 

zobrazit více..
Loading...