Edmund Husserl

Edmund Husserl

Edmund Husserl (8. dubna 1859, Prostějov - 27. dubna 1938, Freiburg im Breisgau) byl německý filosof moravského původu a zakladatel moderní fenomenologie. Fenomenologie (z řeckého fainomai, ukazuji se), znamená obecně přesné zkoumání jevů. Místo zkoumání podstat a skutečností samých se tedy zabývá zkušeností, tím, jak se věci "samy" člověku ukazují v jeho vlastním vědomí. Fenomenologie je filosofický směr, založený Edmundem Husserlem ve snaze o pevnější a určitější založení filosofie, aby se tak mohla stát také pevným základem pro vědecké zkoumání skutečnosti vůbec. Husserl sám ji charakterizoval jako "novou popisnou metodu a z ní vzešlou apriorní vědu, jež se má stát hlavním nástrojem pro přísně vědeckou filosofii. Její důsledné uplatnění by mělo umožnit metodickou reformu všech věd". Odkud se vzala? Husserl navázal na Descartovu metodickou pochybnost - o jakékoli vnější zkušenosti mohu pochybovat, jedinou jistotou je toto pochybování samo - a na Kantovu transcendentální filosofii. Ta objevila podmíněnost každého poznání apriorními podmínkami či předpoklady (časem, prostorem apod.). Fenomenologie se snaží tyto podmínky přesněji prozkoumat tím, že si všímá zkušenosti samé - tak jak se člověku sama dává či "zjevuje.

Edmund Husserl, myšlenky a pojmy:

Jedním z hlavních témat Husserlova myšlení byl problém poznání, kde Husserl navázal na I. Kanta. Poznání je sice vázáno na psychologické procesy, není s nimi však totožné. Z empirických psychologických vět nelze nikdy odvodit obecné tvrzení, neboť mohou být kdykoli vyvráceny, falzifikovány. Logika, matematika a filosofie jsou podle Husserla "ideální vědy", jejichž zákony vyjadřují absolutně nutné pravdy a priori. Fenomenologie jakožto "bytostný názor daného" čili fenoménů se má stát spolehlivým základem všech věd.

Lidské vědomí je intencionální, tj. vždy zaměřené na nějaký předmět či stav věcí. Neexistuje ani čistý subjekt, ani objekt, neboť oba jsou vždy spojeny aktem vědomí (noesis), v němž se předměty konstituují. Žádné čisté "věci o sobě", jak si představoval ještě Kant, tedy nejsou; to je Husserlova inspirace Brentanem.

Přístup k čistým fenoménům lze získat jen tak, že člověk vystoupí z naivního postoje, který jsoucnost věcí pokládá za samozřejmou, a "dá do závorky" všechna svá předběžná přesvědčení, včetně přesvědčení o existenci věcí. Toto stažení se zpět a pozdržení úsudku nazývá Husserl epoché a celý postup fenomenologická redukce. Teprve v tomto neutrálním postoji lze proniknout "k věcem samým", a to tak, že člověk zkoumá "samodané" fenomény, to, jak se mu věc sama dává; tomu Husserl říká "eidetická redukce". Klasickým příkladem tohoto postupu jsou Husserlovy analýzy časového vědomí.

Pravda je plná shoda mezi míněným a daným. Nejde přitom o nějaký zážitek shody, nýbrž o bezprostřední zkušenost, evidenci či intuici, který se ovšem dá případně korigovat.

Ke konci života se Husserl obrátil ke zkoumání přirozeného světa či "světa našeho života" (Lebenswelt), tedy světa našich běžných zkušeností, v nichž denně žijeme. V tomto "přirozeném" světě Slunce vychází a zapadá, něco je blízké a něco vzdálené, člověk je někde doma - a díky tomu svět i věci mají smysl. Teprve obratem k přírodovědecké abstrakci, která svět nepozoruje lidskýma očima, nýbrž očima teorií, vzniká současná krize smyslu. Úkolem fenomenologie by mělo být této krizi čelit.

Husserlova fenomenologie

Intence a epoché

Husserl navázal na svého učitele Brentana, rozhodl se však zkoumat obsahy zkušenosti objektivněji, aniž by je zakládal na psychologických předpokladech (psychologismus), a mluvil tedy o "samodanosti" věcí. Nechtěl vůbec pochybovat o skutečnosti toho, co se ve zkušenosti ukazuje, všiml si však, že naše intence, zájem či pozornost k předmětu, zcela samozřejmě "přeskakuje" od dané zkušenosti k věci samé a tím se připravuje o možnost zkoumat zkušenost jako takovou. Přitom všechno, co poznáváme a víme, získáváme právě prostřednictvím této zkušenosti.

Běžný čtenář například vůbec nezpozoruje tiskovou chybu, protože svou intencí míří k obsahu, smyslu textu, takže si správné znění automaticky opraví či "domyslí" a fenomén vytištěného textu přehlédne. Husserlovu metodu tak můžeme přirovnat k postupu korektora, který nečte kvůli obsahu a smyslu, ale pozorně sleduje, co v textu skutečně vidí. Proto Husserl pokládal za nezbytné předem vyřadit všechny předpoklady, s nimiž k obsahům své zkušenosti běžně přistupujeme - především předpoklad jejich skutečnosti. To je jádro fenomenologické epoché - doslova "zdržení se úsudku" - dostat se co nejblíže k jejich původnímu zdroji čili fenoménu.

Čas a přítomnost

Související informace naleznete také v článku Přítomnost.

Klasickým příkladem fenomenologické redukce je Husserlovo zkoumání času, resp. časového vědomí. Jádrem časového vědomí je vědomí přítomnosti, která ovšem nemůže být pouze "bodová": člověk, který deklamuje báseň, ji musí umět celou, svým posluchačům ji však předkládá slovo za slovem, hlásku za hláskou - a oni si ji bez problémů postupně skládají v celek. Má-li člověk rozumět mluvené řeči, musí si podržovat to, co už zaznělo, ale zároveň také očekává, co teď přijde. Jen tak lze pochopit fenomén překvapení - například kdyby se přednášející opakoval, vybočil z role a podobně. Tuto složitou strukturu přítomné zkušenosti, totiž retence uplynulého, prezentace právě vnímaného a protence čili očekávání nazývá Husserl "časovým dvorcem". (Psycholog W. James mluvil o "rozlehlé přítomnosti", spacious present; příklad s recitací je u sv. Augustina, Vyznání XI.)

Věc v originále a pojem

Kdykoli vnímám nějaký hmotný předmět, vnímám jen jeho přivrácenou část, kdežto o té odvrácené sice jaksi "vím" - mohu se podívat z druhé strany - nicméně běžně předpokládám, že jsem věc viděl "celou". Neviděná či transcendentní strana předmětu, kterou si mohu případně také prohlédnout, odlišuje předmět "v originále" od pouhé vzpomínky nebo obrazu, které tuto možnost neposkytují.

Originální zkušenost si člověk běžně okamžitě pojmenovává a tím zařazuje do nějaké obecné kategorie. Přitom se může snadno také zmýlit: lesknoucí se vozovku v horkém létě běžně "vnímám" jako mokrou a teprve při bližším zkoumání zjistím, že mokrá není. Běžné pojmy vznikají z praktických potřeb života a nejsou tedy příliš přesné ani určité. Postupem eidetické variace můžeme zkoumat, co všechno je pro nás ještě "stůl" - i když má třeba jen tři či jednu nohu a podobně.

Přirozený svět

Shrnutím těchto různých výsledků dospěl Husserl k pojmu "přirozeného světa" (Lebenswelt), v němž se od rána do večera běžně pohybujeme, který však naší pozornosti uniká. V reflexi totiž využíváme všeho toho, co o vnímaném předmětu víme odjinud, zejména z vědy. Tak v přirozeném světě Slunce samozřejmě "vychází" a "zapadá", ačkoli dobře víme, že je to zdání, vyvolané rotací Země. Prostor se pro nás "prostírá" dopředu a dozadu, doprava a doleva, nahoru a dolů, ale geometrie nás naučila pokládat jej za třírozměrný a nezávislý na orientaci našeho těla. O zdánlivě pevném tělese také víme, že se skládá z atomů a je tedy vlastně silně porézní.

Tento rozpor mezi světem moderní vědy a přirozeným světem, v němž žijeme, pokládal Husserl za jednu z příčin "krize moderní vědy", protože jím věda ztrácí ze zřetele podstatné rysy lidského světa, jako jsou vztahy, účel a smysl. I když věda musí z metodických důvodů radikálně zjednodušovat, vědci sami stále žijí v jednom společném přirozeném světě a nesmějí na to zapomenout. Téma přirozeného světa originálně zpracoval Jan Patočka.

Heideggerova fenomenologie

Martin Heidegger, nejvýznamnější z Husserlových žáků a jeho asistent, který se za nechvalně známých okolností stal i jeho nástupcem, navázal na Husserlovu analýzu časového vědomí. V řadě věcí se však od svého učitele odchýlil a vydal se jinou cestou. Co mu na Husserlově postupu vadilo?

Rozchod s Husserlem

Husserl předně převzal descartovské a kantovské schéma "subjekt - objekt", které ovšem svým fenomenologickým přístupem zároveň zpochybnil: fenomén není ani objektivní, ani subjektivní, neboť se odehrává v souhře, v setkání "subjektu" s "objektem" a oba se na něm podstatně podílejí. Tradiční oddělení subjektu a objektu přitom vyvolává zbytečné otázky po "skutečnosti" předmětu, ačkoliv "skutečný" ve smyslu originální danosti může být pouze fenomén.

Za druhé se Husserlova analýza soustředila jen na pozorující, teoretický přístup člověka ke světu, ačkoliv člověk "zprvu a nejčastěji" není pouhý pozorovatel, ale sleduje nějaké cíle a žije tedy "činně". Právě intence - zaměřenost na předmět - svědčí o tom, že poznání skutečnosti má pro nás obvykle praktický význam, že nám i v poznávání především o něco jde. I tento rys se na utváření fenoménu podstatně podílí a bez něho nedává fenomén valný smysl.

Za třetí se Heidegger rozhodl obnovit dávnou otázku po "bytí" jako takovém, kterou podle něho západní metafyzika zapomněla a nahradila pouhým zkoumáním různých jsoucen. Sloveso "být" tak ztratilo význam a mohlo se i v jazyce stát pouhou "sponou". Toto závažné rozhodnutí ovšem znamenalo rozchod s Husserlem, pro něhož Heideggerova ontologie - otázka po bytí - stála v přímém protikladu k programu fenomenologie. Právě otázkám po bytí a po "věcech o sobě" se fenomenologie chtěla vyhnout.

Bytí a čas

Heideggerova metoda přesto zůstává fenomenologická: je to nesmírně pečlivá, podrobná analýza "pobytu" (německy Dasein), lidské existence na světě. V tomto rozboru se předně ukáže nezrušitelná vazba pobytu k jeho světu: člověk je vždycky někde a je tak přirozeným středem svého vlastního světa, prostorového "okolo". V německém da-sein (pobývat, vést svůj život) je tento vztah k nějakému "zde" výslovně vyjádřen. Na světě není sám, nýbrž s jinými lidmi, s nimiž vytváří jakýsi společný postoj a mínění, neosobní a neurčité "ono se" (das Man).

Pobyt a starost

Nezaujatý postoj pozorovatele, neúčastný odstup, s nímž filosofie dosud téměř výhradně pracovala, sice charakterizuje vědce, je však v lidském existování zcela výjimečnou, krajní možností mezi mnoha jinými "rozpoloženími". Jako příklad Heidegger analyzuje strach a úzkost. Pro člověka je však podstatné, že světu, v němž žije, vždy už nějak rozumí a vykládá si jej pro své potřeby. Prostředím i prostředkem tohoto porozumění je především řeč a jazyk, kterým člověk svět "odemyká" a získává si k němu přístup.

"Pobyt" či existování ale především charakterizuje, že mu na jeho bytí záleží, že mu o toto bytí vždycky jde. Heidegger proto samu povahu pobytu charakterizuje jako "starost" či "péči" (německy die Sorge), která je původně starostí o toto bytí samo, z povahy věci se však nejčastěji projevuje jako nezbytné každodenní "obstarávání" potřeb k životu. Pobyt jakožto starost (péče) musí jednat a právě zde vystupuje fenomén "časovosti": nouze naléhá a člověk musí svůj život nějak vést.

Časovost

Tak se ukazuje, že "původní" čas není jen nějaký parametr či souřadnice, ale sama látka existování, vedení života. Z tohoto naléhavého, dramatického časování pobytu z přítomnosti do dvou velmi odlišných "extází" budoucího a minulého - jak o něm svědčí například gramatické "časy" jazyka - vzniká původní lidský čas. Teprve ve společenství, z potřeby synchronizovat se s druhými, sjednávat si schůzky a podobně, mohl vyrůst obecný a společný, "veřejný" čas kalendáře a hodin.

Původní čas je tedy časem pobytu, jak to ostatně vyjadřují i běžné výroky typu "nemám čas".[4] "Nemám na něco čas" znamená, že se mi to nevejde do života, banálně řečeno, nenajdu na to místo ve svém diáři. Tak se pobyt setkává se svou konečností, s omezeností svého smrtelného života. Pokud se odváží podívat na svůj život vcelku, uvidí jej jako "bytí k smrti". Proto se člověk tomuto pohledu vyhýbá a hledá nějaké pohodlnější, snazší, ale tím také "neautentické" životní polohy. Nejčastější je únik do obstarávání, zvědavosti a povrchních "řečí" (das Gerede), únik před sebou samým do povrchního společenství, kde nemusí být sám sebou a může se skrýt za neurčitým "ono se".

Jen výjimečně - například v úzkosti nebo z popudu "mlčenlivého hlasu svědomí" - tyto únikové možnosti mizí a člověk se ocitá tváří v tvář svému bytí jako takovému. Tak se mu ukazuje jiná, nesnadná a nepříjemná možnost "autentického bytí", kterou Heidegger nazývá "možnost být vcelku" (Ganz-sein-können). To znamená "odhodlaně" přijmout svůj pobyt jako bytí k smrti a jednat podle toho.

Bytí a čas je obtížná, ale velice hluboká kniha, která měla značný úspěch a znamenala ve fenomenologii jistý zlom. Zařadila se mezi klasické spisy a každá další fenomenologie se s ní musí nějak vyrovnat. Heidegger opustil Husserlovu snahu o vybudování pevného základu teorie poznání, na níž by se daly založit empirické vědy, a obrátil se k otázkám lidské existence. Na tento obrat navázal velmi vlivný existencialismus, ale také řada fenomenologických pokračovatelů a kritiků.

Fenomenologická filosofie po Bytí a času

Prvním kritikem své knihy byl patrně Heidegger sám: původně plánovaný druhý díl nikdy nenapsal. Nejspíš si uvědomil, že ani fenomenologie nemůže vystačit s introspektivní analýzou vlastní zkušenosti, což je základ až příliš úzký a ne příliš spolehlivý. Proto se v další své práci obrátil k interpretaci velkých filosofů (Kant, Nietzsche, předsókratici), ale také básnických děl. Některé jeho pozdější práce se dokonce podobají básním v próze.

Podobným směrem se vydal další z přímých žáků Husserlových i Heideggerových, Eugen Fink. Ve Finkových analýzách hraje velkou roli širší rámec lidské existence, zejména vesmír a jeho řád, a také jejich jazyk nepřipomíná přísný styl Husserlův. Jednou z námitek proti Bytí a času bylo, že "Heideggerův pobyt nemá nikdy hlad." Francouzský filosof Maurice Merleau-Ponty se snažil zachytit konkrétní tělesnou stránku člověka, například ve své Fenomenologii vnímání. Jiný významný fenomenolog, Emmanuel Lévinas, vypracoval podrobnější analýzu různých vrstev existence, kde také zdůrazňuje tuto konkrétní potřebnost člověka jako živé bytosti. V té základní vrstvě, které říká "koupat se v živlu", člověku nic nechybí a nelze tu vykázat ani žádnou "starost", která se objeví teprve tehdy, když dostane hlad nebo je mu zima.

Jan Patočka, který se snažil překlenout mezeru mezi oběma svými učiteli, oslabit Husserlův "platonismus" a subjektivnost, naopak u Heideggera postrádal jemnější rozbor lidských vztahů, například v rodině a v lásce. V jeho filosofii přirozeného světa přišla ke slovu i řada motivů heideggerovských, například role jazyka a řeči. Patočka také položil větší důraz na otázky dětství, výchovy a dospívání, které v introspekci dospělého filosofa pochopitelně chybí. Ty pak zahrnul do celkového problému pohybu a změny, z něhož vycházela i jeho filosofie dějin.

Nepolemicky navázal na Heideggerův výklad o řeči jako prostředí "odmykání" a rozumění světu Hans-Georg Gadamer. Z myšlenky "hermeneutického kruhu" - předporozumění a opakovaných návratů k textu - vypracoval velmi důkladnou hermeneutickou filosofii jako teorii rozumění a výkladu textů, která nakonec poskytla i pozoruhodné nové pohledy na řeč a jazyk vůbec. Gadamerova hermeneutika byla široce přijata a dále rozvíjena četnými žáky, například mezi filosofy dekonstrukce a postmoderny.

Alternativu k Heideggerově filosofii nabídl už zmíněný Emmanuel Lévinas, který odmítl jeho předpoklad, že základem filosofie či "první filosofií" je ontologie, nauka o bytí. Lévinas je přesvědčen, že právě z fenomenologického hlediska stojí na prvním místě lidský vztah, "setkání s tváří" - a tedy etika. Rozhodujícím momentem lidského zrání je podle Lévinase právě setkání s bezbrannou tváří Druhého: teprve zde totiž poprvé uslyší její "naučení", příkaz "Nezabiješ". A pouze člověk, který tento příkaz uslyšel a poslechl, vstupuje tím do lidské společnosti. Všechny teoretické otázky, včetně otázky po bytí, přijdou na řadu až potom.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Edmund_Husserl

zobrazit více..
Loading...